Kafka není temný vampýr
Dlouho jsme ho znali jen z kapely Priessnitz, jež se po téměř tři desítky let na české rockové scéně zjevuje a zase ztrácí jako postavy v jesenických mlhách. Pak ale zpěvák, skladatel a kytarista Jaromír Švejdík objevil své kreslířské alter ego a jako Jaromír 99 se stal zásadní osobností českého komiksu. S Jaroslavem Rudišem stvořil postavu výpravčího Aloise Nebela, s Janem Novákem odhalil málo známou epizodu ze života fenomenálního běžce Emila Zátopka.
Hudbu ale ze svého života nevytěsnil. Poté co v projektu Umakart oprášil šansoniérskou tvář Václava Neckáře a nabídl mu hit Půlnoční, založil se svým komiksovým partnerem Jaroslavem Rudišem Kafka Band. Skupina právě vydává nové album Amerika.
Kafka Band je v českých poměrech jedinečné uskupení - stejně důležitá jako hudba je tu literatura, ne ve formě písňových textů, ale přímých citací z knih Franze Kafky. Jak tenhle nápad vznikl?
Náhodou. S Američanem Davidem Zane Mairowitzem jsme udělali komiks Zámek a v Německu tehdy připravovali výstavu Kafka v komiksu, které jsem se taky účastnil. Protože Němci věděli, že mám i nějaké kapely, požádali mě, jestli bych nechtěl připravit hudební část vernisáže. Nakonec to přerostlo v Kafka Band a první album Zámek.
V Kafka Bandu nezhudebňujete jen texty ze světoznámých Kafkových knih, ale taky náladu a situace z knihy. Kdo v Kafkovi zaškrtne ten konkrétní text a jak se pak rodí skladba?
Jára Rudiš je takový náš editor, popisuje atmosféru knížky a vybírá pasáže, které by v písničkách mohly zaznít. Těch se pak ujme kapela, což je sedm muzikantů, z nichž každý umí skládat nebo minimálně improvizovat, takže přinášejí hudební nápady. Hodně toho vzniká ve zkušebně, stačí třeba jen kytarový riff. Někdy se ale písně rodí sólo, na Americe mám písničku Nezvěstný, kterou jsem napsal sám. A protože se s Kafka Bandem podílíme na kafkovských představeních v divadle v Brémách, někdy vznikne i písnička na zakázku. Třeba před představením Amerika nás režisér požádal o baladu, která mu v naší hudbě chyběla. Tak vznikla píseň Cesta, nejfolkovější věc na nové desce.
Jak na vašeho Kafku reagují v Německu, jsou ty reakce jiné, než s jakými jste se setkali u nás?
V Německu není Kafka turistická ikona jako u nás. A co jsem tak vypozoroval, Kafkovy knihy v němčině vyznívají kapku jinak. Němčina, ve které se on sám vyjadřoval, je oproti češtině takový úřednický jazyk, kdežto čeština je spíš lidová, služebná. V tom je ironie Kafkových knih, což u nás moc nevyzní. V Německu čekají od Kafky daleko víc než v Čechách, humor. My vnímáme Kafku pomalu jako upíra, který by mohl po večerech chodit mladým dívkám upíjet krev. Ale Němci ho berou jako moderního, nadčasového autora s hodně podivným humorem.
Máte v Kafka Bandu i ambici zpřístupňovat texty autora, které pro současného čtenáře nemusejí být úplně srozumitelné?
To ne. Ať si každý poradí, jak chce. Komiksovým autorům bývá tohle zjednodušování podsouváno, ale já si myslím, že samotný komiks může být někdy obtížnější než kniha, každopádně je to jiné médium. Jako muzikant jsem vyšel z garáže, z rokenrolu, my chtěli mládež spíš kazit než šířit mezi ní osvětu.
Proměňuje se vnímání Kafkových knížek v čase, mohou pro mladou generaci znamenat něco úplně jiného než pro tu naši, která vyrůstala v absurditě minulého režimu?
Já právě bral Kafku jako takovýho temnýho vampýra, teď je to pro mě spíš analytik s neuvěřitelně čirou myslí. Četl jsem ho nejvíc mezi sedmnácti a pětadvaceti, nejdřív jeho povídky, pak Proces, ten jsem přečetl celý, Zámek tak do půlky a k Americe jsem se dostal až teď. Kafka ale podle mě ovlivnil několik generací spisovatelů, hodně čtu Murakamiho a ten pocit z jeho knížek je hodně podobný, jako když si čtete Kafku, jen je to už psané současným, vstřícnějším jazykem. Kafkovský duch je ale z Murakamiho hodně cítit.
Amerika vypráví příběh mladého muže, který za moře přichází plný očekávání, o to víc je pak zklamán. Jak jste to měl vy, když jste do USA přijel poprvé?
Amerika jako země mě vždycky bavila, tajně jsem o ní snil, a Kafkův román je přesně o takových snílcích, jako jsem byl já nebo třeba Karel May. Hned můj první pobyt v New Yorku se hodně zobrazil i na nové desce, ten kafkovský rozpor mezi snem o Americe a skutečností. Přijel jsem do New Yorku na komiksový festival a moje budoucí žena, která v té době ještě napůl v New Yorku žila, mě tím městem prováděla. Jednou jsme vyrazili na Pátou avenue a já se jí po nějakém čase musel zeptat, kam tady chodí na záchod. A manželka ukázala na dům, který stál před námi, a povídá: Třeba sem! A já se teda šel vyčurat do mrakodrapu Trump Tower.
Jaké to tam bylo?
Totální kýč, samozřejmě, v hale byly vodopády, na chodbách se prodávaly švýcarský hodinky... Na záchod jsem sjel asi pět pater výtahem, všude luxus, toaleta ve zlatě. Tak jsem si říkal: Tohle je ta Amerika!
Album je hodné jiné než předchozí Zámek. Především v užití elektroniky. Proč jste ustoupili od komorního zvuku?
Hned na začátku jsme si řekli, ze druhé album uděláme jinak. Měli jsme chuť si zaexperimenovat, protože Zámek jsme vytvářeli s konceptem, že například nástroje budou z té doby, kdy byla kniha napsaná. Trošku nás to svazovalo, nemohli jsme se posunout dál. Tentokrát jsme si řekli, že když už dělat Kafkovu Ameriku, tak současnou, se syntezátory, s vocodery, aby to znělo co nejvíc současně.
Ze všech svých minulých kapel jste byl zvyklý na pozici frontmana, v Kafka Bandu se o tu roli dělíte s vypravěčem a recitátorem Jaroslavem Rudišem. Je to pro vás ulehčení, nebo komplikace?
Ulehčení, víc si to užívám. Ale stejně v kapele zůstávám vpředu, protože se to ode mě očekává - že budu třeba dělat rozhovory a všechny tyhle věci bokem. Pocit vnitřního lídrovství cítím dál, ale je to rozložené mezi víc lidí. Zdá se mi, že album Amerika je kolektivnější než Zámek, což asi souvisí s tím, že muzikanti mají rádi muziku jako takovou, a na albu Amerika je jí prostě víc.
Hudbu už léta střídáte s výtvarným uměním a taky jako autor kreseb jste se loni dočkal vydání novinky - bylo jí vydání komiksu podle knihy Jana Nováka Zatím dobrý, který sám napsal scénář. Jak jste ten kontroverzní námět cítil?
Snažil jsem se, aby to nebylo jen mravoučné pojednání, ale gangsterka o dvou klucích, které to tady štvalo, a tak se rozhodli odejít. Nechtěli jsme dávat odpověď, jestli byli Mašínové lotři, nebo hrdinové. Každý máme trošku jiný názor na to, co Mašínové udělali, jestli to bylo správné, nebo ne. Teď ten komiks vyšel v Německu a tohle tam nikdo neřešil. A pro mě je ten odstup a pohled zvenčí možná směrodatnější než přijetí v Česku, které je vždycky různě zatížené. I se Zátopkem byl problém.
Není divu, pro spoustu lidí byl Zátopek prominentem komunistického režimu.
Však jsme taky Zátopka neztvárnili jako toho nejlepšího chlapa na světě, i když vyznění toho komiksu bylo pozitivní. Pro mě je ten chlap takovej kluk z plakátu, svazák, určitě to nebyl hrdina mého dětství. Tak jsem ho chtěl ukázat jako kluka z plakátu, včetně barev, které socialistický realismus v padesátých letech používal. Zajel jsem si do Zlína, kde Zátopek strávil nějaký čas, a zjistil jsem, že ty slavné zlínské domky jsou červené, usazené v zeleni, tak jsem to použil.
Jak se vlastné vašim komiksům u nás daří? A jak v zahraničí?
Nemůžu si stěžovat, zatím jsem tady všechno prodal. Komiksy o Nebelovi i Zátopkovi si koupilo přes deset tisíc lidí, Mašíny do konce roku 2018 pět tisíc lidí, což je na Česko strašně moc. Ale i v Německu se Nebelovi dařilo, myslím, že jsme tam prodali šest tisíc výtisků, což je úspěch, komiksový bestseller je tam knížka, kterou si koupí dva tisíce lidí. Ale nedávno jsem byl v Angouleme ve Francii, což je největší komiksový festival v Evropě, a tam jsem na vlastní kůži zažil tvrdost komiksového trhu. Ve stáncích nakladatelů sedí od čtvrtka do neděle autoři a podepisují knížky. Když mají to štěstí, že jsou trochu známí, tak na ně stojí fronta. Já tam byl dva dny a měl jsem co dělat. Návštěvníci si koupí váš komiks, ale nesmí si ho přinést z domova. A za to jim jako autor nakreslíte do knížky plnohodnotnou kresbu - žádné sluníčko a domeček jako u nás. Takhle jsem tam prodal asi sto komiksů.
Na čem teď pracujete?
Teď spíš odpočívám. Mám nabídku na další komiks, ale nevím, jak to dopadne, tak o tom zatím nebudu mluvit. Věnuju se spíš ilustracím pro Albatros, kde připravují řadu Foglarových knih, z nichž každou má ilustrovat jiný autor. Já vyfasoval Boj o první místo, jednu z prvních Foglarových knih.
Vaše kapela Priessnitz před třemi lety vydala avizované poslední album Beztíže. Ohlas byl výjimečný. Není škoda končit na vrcholu?
Skončit se má v nejlepším. Priessnitz je uzavřená kapitola. Jak jsem starší, tak už mě to rajzování po klubech nebaví. Kafka Band je jiný případ, ta kapela má lehce mezinárodní přesah, člověk se podívá do světa a k tomu může víc experimentovat.
Celý článek si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
