Karel Hvížďala: Tři filozofové o filozofii

Kniha má tři kapitoly: Svoboda není možná tam, kde není riziko, Postmoderna je příprava na údery globalizace a Válka – obrazy – dějiny – smrt. V této poznámce upozorním jen na situaci, v níž se nacházíme, když média se dovolávají mudrce, který vysvětlí, jak se věci mají s pandemií, válkou, krizí vztahů.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Příběhy mozku Claudia Magrise

Matějíčková píše: „Většinou se podaří ochotníka sehnat, ale již po první pronesené větě se ozývají námitky: Proč se ho na to ptali? Co má odpovědět? Vždyť tomu nerozumí!“ A hned si na otázku odpovídá: „Obojí je přirozené, potřeba moudré postavy i odsouzení pokusu o moudrost.“ A důvod taky našla u Haralda Schmidta: Co nelze skrýt, je třeba vystavit, i když filozofie nás upomíná na omezenost našeho stanoviska.

A právě o to se v tomto dialogu pánové Fischer a Petříček snaží, když rozebírají různá slova, která se k nám vrací zvláště v době ruské agrese na Ukrajině. Jedno z nich je resentiment, který nám navrací myšlenkové konfigurace a konstelace jako je panslovanství až po dekadenci Západu. Důvod je zřejmý, tato slovní spojení nás zase ovládají a teď jde o to, jestli nová doba nepřináší šance se jich nějak zbavit.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Úsměv štětce Tomáše Císařovského

Petříček velmi opatrně formuluje to, co nás neustále tíží, protože resentiment je zbraň slabých, a tím se zkresluje obtížnost toho, jak se toho zbavit. Upozorňuje nás, že musíme být připraveni na to, že není možné dosáhnout něčeho, aniž bychom neztratili tvář. A proto říká: „Jde o to se v této situaci zachovat nějakým důstojným způsobem… Tvář můžeme ztratit jenom tím, že se pouštíme do debaty s nějakým blbcem, ale když cítím křivdu a vyvolává to resentiment, je něco špatně hlavně na mé straně.“

Jenže, jak víme, to si často nechceme přiznat, saháme po levných odpovědích z minulosti, místo abychom nacházeli odpovědi, které nás otevírají pro budoucnost. Proto, jak z knihy vyplývá, jen naprázdno pořád opakujeme, že státy spočívají na ideji, která je založila, a že tím je určeno jejich směřování.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Elza a mochomůrka, múzy Sylvy Fischerové

Jenže tento blud představuje další past, v které se často nacházíme, protože nemůžeme trvat na nějaké ideji, ale naopak ji musíme neustále umět transformovat. Vždy ji musíme umět znova formulovat vzhledem k nové situaci. Jinými slovy všechny návraty ke kořenům, o kterých u nás často slyšíme, jsou jen bludná slova, která vyjadřují naši bezradnost.

Vrátí-li ale Petr Fischer Miroslava Petříčka k roli myslitele, po kterém se žádá, aby v dnešní situaci řekl něco moudrého, on se jen usměje a praví: „Problém je, že člověku se léta slibovalo, díky vědě, že ho vždycky zachrání. A pak samozřejmě, když jsou v krizi hodnoty, je tu myslitel, a ten je má zachránit a řekne nám, jak se to s nimi má. Jenže on přijde a řekne: „No umřete!“ To jediné, co jim dokáže říct. „Tomu se nevyhneme, život je smrtelná choroba.“

A s tímto vědomím si ale musí každý poradit sám. Filozof, jak říká Tereza Matějčková, nemá nikomu nic dávat, rozhodně ne moudra, ale něco vzít, třeba navyklá hlediska na sebe a na svět.