Kaščejeva, Pavlátová, Podskalská etc. Co stojí za „novou vlnou“ české animace?

Břetislav Pojar, legenda české animace a žák a spolupracovník Jiřího Trnky, mi před lety na otázku, proč je na tom tehdejší česká animace tak špatně, lapidárně odvětil: „Když chcete mít dobrou úrodu, musíte hnojit.“ To bylo v roce 2008. Vzhledem k tomu, jak poetická jsou jeho díla jako Zahrada nebo Pojďte pane, budeme si hrát, mě to celkem překvapilo. Zdálo se mi to pragmatické. Teprve s odstupem času chápu, jak velkou měl pravdu. V jeho zemitém prohlášení se totiž skrývá část odpovědi na otázku, proč je v posledních pár letech o současné české animaci slyšet i za hranicemi, kde sbírá jedno festivalové ocenění za druhým. A netýká se to zdaleka jen loutkového filmu Dcera Darii Kaščejevy, který získal v roce 2019 studentského Oscara a zdvihl vlnu zájmu o autorský animovaný film u nás.

Už nemáme pyramidy

Oním hnojením jistě neměl Břetislav Pojar na mysli jen peníze, kterých bylo v kultuře vždycky málo. Myslel tím celkové zázemí. A to se po roce 1989 zcela rozpadlo, ruku v ruce s nepodařenou privatizací Krátkého filmu, druhdy klíčového producenta na poli české animace. Scenárista a pedagog FAMU Jiří Kubíček ještě v roce 2008 přirovnal českou animaci k egyptským pyramidám – je na ni prý také impozantní pohled, ale nic nového nevzniká.

Snímek Myši patří do nebe Jana Bubeníčka a Denisy Grimmové byl nominován na evropskou filmovou cenu|foto:Cinemart

Dnes je však situace odlišná a může za to právě podhoubí, abychom zůstali u Pojarova přirovnání. Léta se o jeho kultivaci snaží náš klíčový festival animovaných filmů Anifilm, v jehož rámci funguje od roku 2012 také CEE Animation Forum, největší platforma podporující animační průmysl ve střední a východní Evropě. Nejde jen o setkání producentů, tvůrců a zástupců institucí, ale na tomto fóru mohou i začínající tvůrci prezentovat neboli pitchovat – i v češtině už jde o zavedené slovo – své plánované filmy a získat na ně podporu formou mezinárodní koprodukce. Ta je totiž jednou z mála možností, jak animovaný film v tak tržně malé zemi jako Česko vůbec vyrobit. Svůj podíl na kultivaci animačního milieu má také Státní fond kinematografie, který začal poslední léta více podporovat nejen výrobu, ale i vývoj animovaného filmu, čímž zafinancoval zejména psaní scénářů – častou slabinu dosavadní animované tvorby, obzvlášť té celovečerní. Zmínit můžeme, že teprve od loňského roku má animace (a její královská disciplína krátký film) svou kategorii na výročních cenách Český lev. Může to vypadat jako formalita, ale všechny tyhle drobnosti jsou potřebným hnojivem, ze kterého může teprve něco vzejít.

Producenti: klíč k úspěchu

Zásadní vliv na kultivaci prostředí však mají filmové školy včetně naší největší líhně talentů, pražské FAMU, kde se začalo poslední léta více pracovat na festivalové strategii. Dobré filmy totiž nestačí jen natočit, ale je třeba s nimi obesílat festivaly, aby se o nich vědělo. A to je především práce producenta. Pro úspěch krátkého filmu Jana Sasky Happy End, který se v roce 2015 dostal do užšího výběru kandidátů na Oscara, byla zásadní práce producentky Kamily Dohnalové, jež filmu vytvořila festivalovou strategii. Své o tom ví i producentka Karolína Davidová, která se poslední roky soustředí právě na animaci a tvoří nerozlučný tandem s českou animátorkou vietnamského původu Dianou Cam Van Nguyen. Dianin krátký snímek Spolu sami měl premiéru na prestižním festivalu v Rotterdamu a její nejnovější kraťas Milý tati letos soutěžil na neméně významném festivalu v Locarnu. „Mrzí mě, když pro tvůrce končí práce hotovým filmem a příliš nepřemýšlejí, co s filmem dál. Spoléhají se pasivně na festivaly a na to, že o jejich filmy bude další zájem jen tak, z ničeho nic,“ objasňuje Davidová. Dokazuje, že čeští producenti začali chápat, v čem je práce na animovaném filmu specifická (trvá dlouho, je pracná, a tím pádem se prodraží) a jak ho propagovat i financovat.

Snímek z filmu Moje slunce Mad|foto:Aerofilms

Karolína s Dianou společně absolvují kromě různých pitchingů i workshopy CEE, kde jim s koncepcí filmu pomáhají zkušení profesionálové ze zahraničí. Právě na takových workshopech se zrodila i koncepce snímku Milý tati, který je stylizovaným dopisem režisérky jejímu otci, jenž rodinu kdysi opustil. Režisérka v překotné koláži kombinuje různé techniky včetně rotoskopie, tedy animace hraných pasáží. Imituje tak listování vrstvami papíru, v nichž se ukrývá nejen rodinná historie, ale i obtížné dědictví vietnamské mentality, podle níž nemít syna stále znamená potupu.

Kam s kraťasy?

Ačkoliv film Milý tati vznikl na FAMU jako studentský, snaží se Davidová o to, aby byl na jaře příštího roku k vidění i v kinech, a to jako předfilm celovečerního snímku. Právě tradice uvádění předfilmů v kinosálech, klíčová pro distribuci kraťasů před rokem 1989, po revoluci zoufale chyběla. Nyní si na ni osvícení kinaři a distributoři už pomalu zvykají, stejně jako na pásma krátkých filmů.

Film Anny Podskalské Rudé boty vznikl malbou na sklo|foto:Anifilm

Z pražské FAMU pochází i mimořádný snímek Rudé boty studentky animace Anny Podskalské. Proč mimořádný? Vznikl technikou malby na sklo a režisérce se v něm podařilo skloubit moravský folklor s hororovou atmosférou tak sugestivně, že film zaujal i dramaturgy filmového festivalu v Cannes, kde měl letos premiéru. Čtrnáctiminutová balada o závislosti začíná na vesnické tancovačce, kde dívka marně čeká na tanečníka. Náhle se objeví cizinec, vyzve ji k tanci a dá jí pár rudých bot. Dívka se díky nim vášnivě roztančí, záhy ale zjistí, že botám nevládne ona, ale boty vládnou jí. „Zpětně objevuji svoje kořeny,“ poukazuje Podskalská na oblast okolo Boskovic, ale i na vliv filmů Břetislava Pojara. Do Cannes Podskalskou doprovázela také producentka Mária Moťovská z produkční společnosti MAUR film, která se mimo jiné snaží zpřístupnit veřejnosti oceňovanou Dceru spolu se dvěma dalšími loutkovými kraťasy ve formě pásma s názvem Trojhlas. Neusiluje pouze o uvedení v kinech, ale i mimo ně, například v galeriích, kde se projekce filmů spojí s výstavou loutek, rekvizit a dekorací.

Tažení na Oscary

Aktuálně se však daří nejen studentům animace, ale i jejich učitelům. Vedoucí katedry animace na FAMU, Michaela Pavlátová, letos získala za svůj nový film Moje slunce Mad cenu poroty na festivalu animovaných filmů ve francouzském Annecy. Do hlavní soutěže této pro animaci zásadní přehlídky se tak český film dostal po dlouhých osmadvaceti letech, ačkoliv za krátkometrážní tvorbu si odtud Pavlátová už cenu odnesla, a to v roce 2012 za poněkud hanbatější Tramvaj.

Z krátkého filmu Plody mraků|foto:Kateřina Karhánková, výtvarnice Alžběta Skálová, https://www.facebook.com/plodymraku/

Její celovečerní animovaný debut vznikl podle knihy Frišta novinářky Petry Procházkové a vypráví o mladé Češce, která opustí rodnou Prahu, aby se v Kábulu provdala za svého spolužáka Nazira. V Afghánistánu nachází také neobyčejného chlapce jménem Mad. Kromě výzvy natočit celovečerní kreslený film chtěla první dáma české animace překonat ještě jednu osobní metu – usilovala o to, aby snímek působil realisticky. „Hodně jsem si vyhrála s tím, abych dokázala, že i kreslené postavy můžou mít přirozené emoce. Mým cílem bylo, aby divák zapomněl, že se kouká na animaci,“ dodává Pavlátová, jejíž nový film je od října k vidění v kinech. A zase jsme u toho – náročný snímek by nevznikl bez mezinárodní koprodukce, animační studio bylo dokonce na ostrově Reunion a na hudbě, zvuku i půlce animace se podíleli koproducenti z Francie. Na základě zahraničních ohlasů se producenti ze společnosti Negativ rozhodli usilovat o nominaci na Oscara v animované kategorii. Ostatně Pavlátová už jednu nominaci na Oscara má, a to z roku 1991 za svou studentskou grotesku Řeči, řeči, řeči.

Lišáci pana Andersona

Od října je v kinech i další výjimečný celovečerní český animovaný film, totiž Myši patří do nebe tvůrčího a manželského dua Jana Bubeníčka a Denisy Grimmové, což jsou mimochodem Pojarovi žáci. Tento snímek si také odbyl premiéru v Annecy a počátkem listopadu se objevil v nominacích na Evropské filmové ceny, kterým se přezdívá evropští Oscaři. Na rozdíl od výše jmenovaných filmů jde o snímek určený hlavně dětem, potažmo celé rodině. A je třeba dodat, že podobně myšlenkově a formálně vyzrálý rodinný celovečerní film u nás nevznikl hodně dlouho, možná nikdy. Snímek kombinující to nejlepší z české loutkové tradice se zvládnutou počítačovou animací se může směle rovnat podobným kouskům od Wese Andersona, například Fantastickému panu lišákovi, když už zůstaneme u lišek. Lišák je totiž vedle Myšky hlavním hrdinou nového českého snímku. Oba jsou sice úhlavními nepřáteli, ale ve zvířecím nebi se postupně skamarádí. A pak… Netřeba vyzrazovat děj filmu, který neobvykle úlevně, lehce a s nadějí pojednává o tak závažných věcech, jako je smrt. Není to vlastně ani tak film o smrti, ale hlavně o lásce a síle přátelství. Jakkoliv banálně to může znít, film banální rozhodně není. A i když zrovna moje děti na konci filmu plakaly, chtěly film přesto znovu vidět a získali jsme tím společně možnost si o tak vážných věcech poprvé otevřeně promluvit. A s radostí jsme si přečetli i stejnojmennou předlohu od Ivy Procházkové…

Mlsné medvědí příběhy|foto:Repro YouTube/Aerofilms

Jméno amerického režiséra, autora hraných i animovaných filmů Wese Andersona jsem nezmínila náhodou – Bubeníček s Grimmovou využili vybavení, které filmařově týmu zbylo po natáčení Psího ostrova, kde také kombinoval loutku s počítačem. K porovnání se světem Bubeníček dodává: „Ve světě nyní dochází k velkému restartu loutkové animace. To nám hodně hraje do karet, protože ta je tady doma. My se nemůžeme snažit dohnat západ v digitální animaci, ale loutku umíme a máme v tom i osobitý a hrdý národní styl.“ Film Myši patří do nebe vznikal deset let a nepodařilo by se ho zafinancovat bez mezinárodní koprodukce, na níž má velkou zásluhu producent Vladimír Lhoták. 

Dobrá úroda

Tvorba pro děti byla vždy doménou animace. Ta kvalitní u nás však vzniká obtížně, protože nemá potřebnou podporu České televize. Výjimku tvoří seriál Mlsné medvědí příběhy absolventek FAMU Kateřiny Karhánkové a Alexandry Májové, který hravou kreslenou formou vypráví veselé příhody o Nedvědovi a Mišce, dvou medvědích gurmánech. Za úspěchem stojí opět mezinárodní koprodukce i producentský zápal Báry Příkaské ze společnosti Bionaut. A samozřejmě talent obou režisérek. Ten ostatně projevila Karhánková už dříve, když za svůj poetický krátký film Plody mraků získala v roce 2018 cenu na Berlinale.

Záběr z filmu Diany Cam Van Nguyen Milý tati|foto:Státní fond kinematografie

S výčtem zahraničních úspěchů a českých talentovaných animátorů a zejména animátorek (také jste si všimli, že převažují?) bychom ještě mohli pokračovat. Jedno je ale potřeba dodat hned. Doposud jsem psala o tom, jak důležité je pro dobrou úrodu podhoubí neboli pojarovsky zemité „hnojení“. I když stále ještě nemáme rozvinutou síť animačního průmyslu, už se současná animace u nás nepodobá egyptským pyramidám. A to je skvělá zpráva. Zapomněla jsem ale napsat, že minimálně z půlky je pro úrodu podstatná kvalita sazenic, tedy talent. A toho se ve zdejší animaci urodilo dost. Kde se však bere, to už je jiná kapitola, která patří do sféry zázraku.