Katolická církev umí obejmout, ale ne každému je to sevření příjemné, říká Ján

„Narodil jsem se do úplné milující rodiny, založené na křesťanských a vesnických hodnotách,“ říká Ján. Víra, náboženství a církev nebyly pro jeho rodinu pouze slovy, ale spíš žitou každodenností – něčím neodmyslitelným, bez čeho by ani on sám nebyl tím, kým je dnes. Může se sice zdát, že hodnoty katolické církve jsou v přímém rozporu se životem, který si Ján zvolil, to ale sám odmítá. „Její hodnoty jsou přece třeba láska a trpělivost. Církev skutečně umí přijmout a obejmout všechny, jen ne každému je toto sevření příjemné.“

Čtěte také

Když jsem se před mámou vyoutoval, opila se jako nikdy předtím, říká osmadvacetiletý Tomáš

Na to, aby si pokládal identitární otázky, ale dlouho neměl čas. Ve čtrnácti odešel na převážně dívčí internát do většího města a tam i v rodině byly otázky sexuality vždycky spíš tabu. Jána pak zcela pohltilo studium filozofie, psychologie a různých teologických směrů. „Nebyl zkrátka prostor se nad sebou zamýšlet,“ vysvětluje.

I Jánův příběh má ale šťastný konec – zhruba v pětatřiceti, už jako respektovanému učiteli, bylo jemu i jeho rodině jasné, že konvenční způsob života s manželkou a dětmi asi nebude nic pro něj. Rozhodl se tedy opustit Slovensko a odtrhnout se od bllízkých, přátel i svého studentstva.

„Mrzí mě, že jsem tam ty mladé lidi, kteří za mnou chodili pro radu nebo si jen tak popovídat, nechal. Určitě by ale pochopili, že stejně tak, jako jsem pomáhal jim, musel jsem nejdřív pomoct hlavně sám sobě, aby mi nedošla energie.“

Jaký byl Jánův odchod ze Slovenska? A má dnes v Česku kromě svého partnera skupinu přátel, na kterou se může obrátit? Poslechněte si celý rozhovor.