Každý má své tempo vyrovnání se s hendikepem. Nevyžádaná pomoc bývá tragédií, říká ředitelka Světlušky

Jan Pokorný: Co to pro vás znamená, pomáhat lidem? Práce jako každá jiná?

Řekl jste to úplně přesně, jako byste mi to vzal z úst – práce jako každá jiná. Já si totiž myslím, že do té pomáhací profese nemůže člověk jít proto, že si tam jde pro vděk nebo jenom pro ten dobrý pocit. Chodíme tam i pro peníze, chodíme tam ale i proto, že ta práce ve finále dává nějaký hlubší smysl. Pořád ale je to práce.

Čtěte také

Zatím je to špatné, ale může to být skvělé, řekla si zdravotní sestra a založila nadaci

JP: Mě by zajímalo, jestli jste se musela dlouho učit to, jak pomáhat. Protože člověk má asi tendenci pomáhat lidem tak, jak si myslí, že by jim měl pomáhat, ale oni si ti lidé leckdy myslí, že by se jim mělo pomáhat jinak, jestli mi rozumíte.

Ta nevyžádaná pomoc je někdy tragédie v té naší pomáhací své profesi. Mě to asi naučilo, když jsem deset let zpátky pracovala s duševně nemocnými. To byla cílová skupina, která mě vyškolila v tom, že ne to, co si já myslím, že by pro ně bylo dobré, pro ně skutečně dobrým je. A od té doby se tím řídím.

Lucie Výborná: Jak takové vyškolení v praxi vypadá? Abychom si udělali nějakou představu.

Já jsem tehdy měla takové idealistické představy, že všichni duševně nemocní, bez ohledu na to, jaký blud si žijí, tak by vlastně měli mít nárok jít normálně do zaměstnání pracovat. Vymysleli jsme pro ně úžasný projekt a ve finále jsem zjistila, že to pro ně není. Že od toho období, kdy jsou opravdu v aktivní nemoci, do toho, aby si našli plnohodnotných zaměstnání, je dlouhá cesta. Tehdy mě to vyškolilo.

Čtěte také

Všechno kontroluju dotekem. Už se nebojím, říká nevidomá máma Alena

LV: Je to v tomto ohledu s nevidomými a slabozrakými jednodušší?

Je to jiné, je to zase úplně jiná cílová skupina. Já se setkávám s těmi, kteří v tom životě chtějí něco změnit, ale každý zvolil jiné tempo té změny, jinou cestu k té změně. Vždycky je ráda na té trase sleduju – a Světluška má za sebou tu svou jedinečnou historii, dvacet let za sebou, a s námi opravdu ti lidé rostou.

Takže my je vidíme od období, kdy jsou ve škole – dneska je tady s námi i škola Jaroslava Ježka, to jsou ty děcka na základní škole – a my je pak vidíme, jak se přes tu praktickou školu dostanou na gymnázium v Nových Butovicích a pak nám zazpívají na koncertě pro Světlušku nebo je vidíme na nějakých sportovních utkáních zrakově hendikepovaných. A vidíme je třeba i nastoupit do práce. To mám moc ráda, že tu jejich trajektorii životem můžeme sledovat.

JP: Mě by ještě zajímala jedna věc: když se ředitelka Nadačního fondu Českého rozhlasu – který má pod sebou projekt, jako je Světluška, ale také Ježíškova vnoučata – zkouší zamyslet nad tím, jak se vcítit do těch, jimž pomáhá, je to tak, že jdete třeba po ulici a zavřete na chvíli oči?

Čtěte také

Dojímají mě dárci, kteří za námi chodí cíleně. Těm chci poděkovat, říká šéfka sbírky Světluška Gabriela Drastichová

Já to tak třeba nedělám. Já s nimi hodně mluvím a ráda vyprávím příběh, že jsem se vlastně do té pozice ředitelky dostala tak, že jsem rok intenzivně pracovala jako kolegyně se zrakově postiženými a oni mi tenkrát sami pomohli se na to výběrové řízení připravit. To možná ani nevíte, Honzo, ale opravdu jsme strávili víkend tím, že mě připravovali na to, co by oni od takové ředitelky Světlušky vlastně očekávali. Já jsem to pak jenom přetlumočila.

LV: Takže jste to naplnila?

No, já věřím, že jo. Chtěla bych tomu věřit.