Když se ještě psaly dopisy

Inzerát vyšel, když jsem byla s kolínským divadlem na tři týdny v tehdejší Jugoslávii. Po návratu domů jsem našla pětatřicet odpovědí viset přikolíčkovaných na šňůře nad kamny v kuchyni, kam babička věšela utěrky.

Jaroslava z Moravy jsem vyřadila hned při prvním čtení. Bylo mu pětatřicet… tss… dědek, říkala jsem si. Postupně jsem vyřazovala další a další, a nakonec jsem vyřadila všechny.

„Neříkal jsem to,“ ušklíbl se bratr Kája na matku. „Na tak blbej inzerát mohli odpovědět jenom blbci…“

To mě naštvalo, znovu jsem si všechny odpovědi prošla a tentokrát to Jaroslav z Moravy vyhrál. Bylo mu sice pětatřicet, ale blbej tedy nebyl, to určitě ne. Studoval dálkově FAMU, chtěl psát scénáře a psát uměl, dopisy určitě. Zamilovali jsme se do sebe, aniž bychom se viděli, ale fotky jsme si poslali, to ano. Mně bylo devatenáct a byla jsem docela hezká a Jaroslav měl sice málo vlasů, ale zase uměl psát dopisy! Takže to vlastně byla láska nikoli na první pohled, ale na třetí dopis.

Psali jsme si půl roku. Skoro denně jsem měla ve schránce bílou obálku. Nenáviděla jsem soboty, neděle a svátky, protože to pošta nechodila a milovala jsem pana pošťáka Kočičku (se kterým si dodnes povídáme, když se potkáme), protože mi dával do schránky radost v bílých obálkách.

Dopisy jsme oba psali na stroji a oba jsme si schovávali kopie. Někde mám tedy schovaných jeho sto padesát dopisů mně a sto padesát kopií mých dopisů jemu. Po půl roce jsme se poprvé viděli a sto padesát dopisů udělalo své – byla to láska jako trám! Po dalším půlroce jsem mu dala kopačky, protože jsem se od jeho kamaráda Kamila náhodou dozvěděla, že je ženatý a rozvádět se nebude, protože má tři děti ve věku od dvou do osmi let.

A tak jsem napsala Jaroslavovi z Moravy velmi krátký dopis.

Mluvila jsem s Kamilem. Jdi se bodnout se vším, co s tebou souvisí.

Intelektuála Jaroslava tahle primitivní forma rozchodu dost rozhodila, snažil se mě opět oblbnout, ničím jiným, než dopisy, ale já je už nečetla…

Protože jsem se chtěla z rozchodu vzpamatovat, poslala jsem do redakce Mladého světa druhý inzerát, úplně stejný, jako ten před rokem. „Spisovatelka hledá Zn. Přítele.“

Ale tentokrát už byla jeho stručnost podezřelá a z redakce Mladého světa mi odpověděli také dopisem, že mi inzerát tohoto znění neotisknou, abych více upřesnila, co jsem zač a jaký by ten přítel měl vlastně být. Protože jsem nic upřesňovat nechtěla, vykašlala jsem se na seznamování přes inzerát a radši jsem psala povídky.

Nicméně vám něco řeknu! Vy, co jste zamilovaní a posíláte si jednu esemesku za druhou, přicházíte o hodně! Doba, kdy se ještě psaly dopisy, byla jiná. Vážně. Řekněte mi, kdo dneska, v roce 2023, miluje svého mobilního operátora?

Nikdo.

Ale já svého pošťáka, pana Kočičku, v roce 1969 milovala…