Když se žena ženě vypovídá

„Už jste se tady rozkoukala, co,“ zkonstatovala jsem po několika dnech, když jsme se všichni tři sešli ve výtahu. „A máte také nějaké procedury, když už tady musíte být jako doprovod?“

Její manžel se na mě z vozíku pobaveně podíval a jeho manželka se usmála a zavrtěla hlavou.

„Pacient jsem já. Manžel je můj doprovod.“

Nebyla jsem z toho vůbec moudrá. Ona, na první pohled zdravá ženská a on na vozíku. Tak kdo tady potřebuje lázně, sakra?

„Já jsem totiž slepá,“ dodala půvabná, štíhlá žena kolem čtyřicítky, a já ji v duchu objala.  

Její manžel, když se poznali, byl zdravý, na vozík se dostal až po autonehodě. Byl to laskavý chlap, který kdyby mohl, nosil by svoji ženu na rukou. Jana se narodila s oční vadou a zrak ji opouštěl postupně. Měli dvacetiletého syna. Pracovala v místě bydliště jako masérka, měla kamarádky, známé – zdálo se mi, že je se svým životem spokojená, ale nebyla.

V lázních byla po gynekologické operaci, při které jí vzali dělohu, a v tom byl její problém, který jsme spolu probíraly ze všech stran.

„Nemůžu se s tím vyrovnat. Jako bych už nebyla žena. Jsem jiná. Nemůžu se s manželem milovat. Nenávidím svoje tělo. Jsem hnusná. Jsem vykuchaná. Jsem prázdná.“

Před pár lety mi vyšla kniha, Když se žena topí. Vypsala jsem se v ní ze svých zkušeností se stejnou gynekologickou operací, jakou měla za sebou Jana a v době operace mi bylo dvaačtyřicet, stejně jako Janě.

Knihu jsem měla v lázních s sebou, scházely jsme se a já jí četla kapitoly, které pro ni mohly být důležité. Ale moc jsem jí nepomohla, tehdy ani později, když jsem knihu, Když se žena topí, namluvila pro nevidomé a slabozraké, a Janě jsem kazetu poslala jako dárek. 

Před třemi lety, před Vánoci, jsme se spolu sešly na besedě v knihovně, ve městě, kde bydlí.

„Já se toho od té operace pořád nemůžu zbavit,“ řekla mi, když jsme si před besedou sedly do prázdné ředitelny. „Nejsem celá. Jsem jiná. Nejsem už ženská.“

Koukala jsem na ni, na chvíli jsem zavřela oči, abych stejně jako ona, neviděla nic a najednou jsem pochopila, v čem možná bude její problém.

„Jano, ty se nevidíš, proto máš pořád pocit, že tě operace změnila. Že jsi jiná. Ale kdyby ses na sebe mohla podívat do zrcadla před operací a po ní, jako jsme to mohly udělat my ostatní, tak bys viděla, stejně jako jsme to viděly my, že jsi zůstala úplně stejná!“

A v tu chvíli se stal zázrak! Jana se usmála, přikývla, dlaněmi si několikrát přejela po obličeji a pak mě objala…