Když vás zavolají k tříletému dítěti v bezvědomí, máte puls 220, líčí letecký záchranář

Jak dobré jste měl piloty?

Ty nejlepší. K letecké záchrance se nedostane pilot, který má nalítáno pár hodin nebo si někde soukromě udělal papíry na vrtulník. Na to jsou naprosto jasné předpisy, ten pilot musí mýt odlítáno minimálně tisíc hodin a 500 hodin v záchranné službě. To už jsou skutečně zkušení piloti.

Pilot musí vědět, co bude dělat, musí mít vždycky dvě řešení, kdyby se něco pokazilo. Když to nejde, tak se to vymyslí. Zastaví se na kraji vesnice a místní vás dovezou autem, vždycky se to nějak vyřeší.

Co všechno musí mít v hlavě doktor?

Záchranka je docela složitý obor, protože máte málo času, nepříjemné prostředí, nepříjemné okolí, stres a nemáte v podstatě nic s sebou. Vybavení vrtulníku i v sanitce je identické, je tam spousta přístrojů – umělý spánek, defibrilátor a podobně, ale já vždycky používám moudra docenta Fessla, který říkal, že na záchranku musí přijít hotový, odněkud vychovaný člověk. A musí to umět. Musí mít „čuch“ a musí mít ruce. Nesmí pacienta poškodit víc, než poškozený je. 

Čtěte také

Vzdušní andělé. Letecká záchranná služba slaví 35 let

V hlavě se toho lékaři mele opravdu hodně, protože jsme povinni pacienta dát do takového stavu, aby na něm zaprvé kolegové v nemocnici ještě měli co dělat, a zadruhé abychom ho do té nemocnice dopravili pokud možno v lepším stavu, než jsme ho našli. Nebo alespoň ve stejném. To je dost složité. 

Chirurg je chirurg, anesteziolog je anesteziolog, ušař je ušař. Ale tady můžete narazit na úplně všechno. A narazíte na akutní případy ze všech oborů. A člověk o nich musí něco vědět, aby něco udělal. Úplně jednoduché to není.

Někdy se to taky nepovede. Jak těžké je rodině oznámit špatnou zprávu?

To je hrůza. U dětí je to vůbec nejhorší. Když vás zavolají k tříletému dítěti v bezvědomí, máte puls 220. A když to potom nedopadne, v tu chvíli se pak na záchrance nemluví.

Jak vypadalo záchranářství na začátku vaší kariéry ve srovnání s tím, co mají lékaři k dispozici dnes?

Pacienti byli stejní, úrazy byly víceméně také stejné. Obrovský pokrok je ale samozřejmě v technice. My jsme začínali ve „dvanáctsettrojkách“, tam se mi stalo, že jsem měl puštěné majáky a sirénu a táhl mě pekař na laně, protože nám to nejelo. Když jsme přijeli k bráně špitálu, vrátná mu vynadala, že nechce pustit houkající sanitku.

Byly to dřevní doby, nebyly přístroje do sanitek, bateriové přístroje, to začalo vše postupně až v devadesátých letech. Nedá se to srovnávat. Ale pokud v záchrance, v té „dvanáctsettrojce“ nebo volze seděl někdo, kdo měl trochu „čuch“, ruce, měl nějakou tu zkušenost, dala se udělat spoustu věcí. A s tím je potřeba počítat i dnes – baterku rozšlápnete, přístroj vám spadne do sněhu, a co? Nemůžete říct: „Tak já to dělat nebudu a toho pacoše tu necháme.“

Jací jsou vaši nástupci - studenti, které učíte na plzeňské univerzitě?

Chystají se s planoucím srdcem, dokonce možná studují i zodpovědně, chtějí to dělat. Až absolvují a někam nastoupí, zjistí, že začínají znovu. A že se budou muset znovu hodně učit.

Čtěte také

Aplikace Záchranka nově umí přímý videopřenos z místa nehody. Pomůže to záchranářům i operátorům

Říkám, že se nedá moc naučit přímo na záchranné službě, že se prvně musí na nějaké velké oddělení – ARO, emergency, a tam strávit určitou dobu. Na záchrance to vypadá dramaticky, ale pravda je, že třeba počet intubací za měsíc spočítáte na prstech jedné ruky.

Praxi studenti získají úplně někde jinde, na sálech, na chirurgii, kde se operuje a intubuje dvacet pacientů za den. Zkušenosti musí nejdřív získat jinde, pak teprve získají ten „čuch“. Všem jim říkám, že nelze získat titul a druhý den klepat na dveře letecké záchranné služby oblečen ve slušivé kombinéze s karabinami. Takhle to nefunguje.

Mají letečtí záchranáři supervizory? A jak sleduje letecký doktor aktuální situaci na Ukrajině? Pusťte si celý rozhovor.