Kodaní na kole v kravatě i v minisukni
Naprostá rovina, úplná placka. Pokud v ní leží město, může působit nudně a fádně. Oživí ho každopádně obyvatelé a ti sídlící v Kodani to zvládají dokonale. Využívají absence kopců a kvitují podmínky, které jim vytvořili radní. Každý den zaplavují své město desetitisíci bicyklů a zrychlují mu tep. A ani k tomu nepotřebují profesionály, kteří tam v těchto dnech závodí na mistrovství světa.
Pořekadlo o nošení sov do Atén je všeobecně známé. Aplikováno na dánské podmínky je to „vozit kola do Kodaně“. Vždyť i mezi propagačními materiály našli novináři, kteří přijeli na mistrovství světa, velmi typický suvenýr – zvonek na kolo. Důkazů, že je Kodaň opravdu cyklistickým městem, se však dá přinést mnohem víc.
Už při příchodu ke stanici metra a zároveň příměstského vlaku by vás možná překvapilo přeplněné parkoviště. Je to totiž parkoviště plné kol. Velocipéd si samozřejmě můžete vzít i s sebou do vlaku, a dokonce se za něj ani neplatí. Vagón zdobí logo jízdního kola a uvnitř najdou cyklisté vyhrazená místa.
V Kodani je naprosto běžné, že až polovina obyvatel města jezdí do práce na kole, případně to kombinuje s veřejnou dopravou. Zaručeně nejvíce kol parkuje u nádraží Nørreport. A kousek odsud je prý nejrušnější cyklistická ulice světa – Nørregade.
Za jedenáct sekund projelo kolem mě třináct kol v obou směrech. Podle oficiálních čísel kodaňské radnice je to přes 30 tisíc cyklistů za den. Většina z nich ani nemá na hlavě helmu, někteří dokonce jezdí se sluchátky.
Jsou ovšem i výjimky. „Myslím si, že je obvyklé nosit helmu. Tady asi ne, ale já mám děti, tak ji musím používat,“ s úsměvem vysvětluje Marit, která učí na Kodaňské univerzitě. Na kole prý jezdí všude. „Je to plus pro zdraví a mám ráda čerstvý vzduch,“ říká Marit, které tak slouží kolo i místo fitness centra.
Stejně jako jejím studentkám, na které je pak na kole a v krátkých sukních pěkný pohled. Na bicyklech jezdí samozřejmě i muži, používají ho všechny sociální skupiny. Viděl jsem bezdomovce, který do koše na svém kole přendával odpadky, i zlatou mládež, která na nákladních kolech vezla velké reproduktory. A také tátu, který do něčeho takového naložil potomstvo.
Protože dělat reportáž o tom, jak se v Kodani jezdí na kole, a chodit jenom pěšky, by nebylo ono, nasedl jsem na kolo také. Nákladních kol jsem cestou potkal spousty. Kupodivu dítě v něm měla jen jedna žena. A v čem vlastně?
„V ‚kristiánském kole‘. Vymyslel to člověk, který bydlel v Kristiánii, což je část Kodaně. Pak se sice přestěhoval, ale kolu už ten název zůstal,“ říká mi Luise, zatímco její syn se vrtí v jakési otevřené krabici mezi předními koly. „Vozím v tom všechno. Používám to místo auta a jezdím po celé Kodani.“
V Česku jsou v podstatě zakázané i vozíky za kolo. Není tedy tahle tříkolka nebezpečná? „Doufám, že ne,“ udiveně se usmívá Luise, „nemyslím si to. Třeba řidiči aut si kola všimnou, protože je to velké. Jezdím s tím deset let bez nehody.“ Ostatně i Louise vyrůstala v podobné tříkolce jako její syn.
Takže odpověď domorodců na otázku, jestli by si dovedli představit Kodaň bez kol, je jasná: Ne, to by nešlo.
Host sobotního Zápisníku zahraničních zpravodajů přijel do studia velmi stylově – na kole. Byl jím totiž Vratislav Filler z redakce serveru Prahou na kole. Je podle něj česká metropole vlídná vůči cyklistům? Jak vzpomíná na červnovou stávku pražské hromadné dopravy, která přiměla vsednout na kola stovky Pražanů? A jaké jsou nejnovější trendy v městské cyklistice? Také na tyto otázky odpověděl Vladimíru Krocovi v rozhovoru, který si můžete poslechnout ze záznamu.
