Koleje lidi spojují, říká tramvajačka tělem i duší Karolína Hubková
Když se řekne pražská tramvajačka, možná se vám vybaví blondýnka v kabině historických tramvají. A třeba jste už četli její postřehy o pražském tramvajovém provozu na internetovém Deníku pražské tramvajačky. Karolína Hubková je devátým rokem zaměstnankyní Dopravního podniku hlavního města Prahy. Na svou profesi je náležitě hrdá a práci tramvajáků popularizuje, jak jen to jde. Obzvlášť letos, kdy si Praha připomíná 130 let od zahájení provozu první elektrické tramvaje.
Dnes jsem do Prahy přijel „ešusem“. Víte, o čem mluvím?
Samozřejmě. Jde o elektrickou jednotku 471 CityElefant. K železnici mám blízko. Koleje lidi spojují. Od tramvají není k železnici daleko.
Zkouším vás dál. Při cestě za vámi do střešovického muzea jsem z Masaryčky jel kus cesty linkou 26. Šlo o tramvaj typu T3. Na svém čele měla číslo 8400 a za čelním sklem 714. Rozklíčujete mi i toto?
Jasně. Rekonstruovaná tramvaj T3, takzvané Erpéčko. To znamená, že má jinou výzbroj než třeba retro tramvaje, které v Praze máme. 26 je číslo linky, 8400 evidenční číslo a 714 za sklem – 7 je označení vozovny, tedy Vokovice, a 14 je pořadí tramvaje v denním nasazení.
Díky za zodpovězení otázek rozehřívacího kvízu.
Tohle byl kvíz, jo? Já se takhle bavím normálně.
Dobře… Před Masaryčkou projela světle modrá tramvaj T3 ve směru na Václavské náměstí. Máte tušení, o co šlo?
To musel být Měsíček. Krásná T3 určená především pro zvláštní výletní přepravu žáků škol. Zrovna dneska jela jednu ze zakázek mateřských škol.
Mimochodem, když jste se zmínila o Měsíčku. Vím, že co lokomotiva, to přezdívka – Šlechtična, Bobina, Albatros, Laminátka, Prasátko… Ale tramvajové názvosloví jsem zatím nezachytil.
Máme je, máme. Třeba teď se nám po Praze rozšířila Žloutenka.
Nestrašte.
Nebojte. Jde opět o tramvaj. A poznáte ji snadno. Je to nejnovější tramvaj Škoda For City 15, která se od předchozího typu liší žlutými čelními pruhy. Ty značí klimatizaci uvnitř vozu. Pak jste se určitě někdy svezl Příborníkem. To je tramvaj s designem od firmy Porsche, která je na kolejích hlučná a vydává zvuk, jako když se natřásá příborník. Wana je rekonstruovaná T3 se středovým nízkopodlažním nástupem. Mňoukadlo je zase modernizovaná T3. Máme i Terezku T3 M s tyristorovou výzbrojí, takovým baťůžkem na zádi. Občas je v pražských ulicích vidět Pomeranč, což je pracovní tramvaj. A všichni asi znají Mazačku.
To jsou opravdu nápaditá jména. Vašemu srdci nejblíž je ale Kačenka, že?
Milovaná tramvaj KT8D5, která jezdila hlavně v devadesátých letech čili v době mého dětství. Pamatuju si ji nejvíc, od doby, kdy jsem začala vnímat tramvaje. Táta s nimi taky hodně jezdil. Teď už to můžu říct – vozil mě s bráchou v zadní kabině. Viděli jsme tak svět pozpátku. A táta mi říkal Kačenko, stejně jako je pojmenovaná tahle tramvaj.
Čtěte také
Kačenka byla i u seznámení s vaším manželem, taky tramvajákem…
Je to tak. My jsme se potkali během focení tramvají. S partou kamarádů jsme objížděli provozy, kde jezdí ty naše ČKD tramvaje. A tyhle poslední nemodernizované Kačeny jezdí v Košicích. Právě během tohoto setkání jsme se poznali blíž.
A předpokládám, že KT8 hrála svoji roli i na vaší svatbě.
Bylo to úžasné. Muzejní rada povolila, aby byla tato tramvaj, mimochodem jediná zachovalá z devadesátých let u nás, u obřadu ve střešovické vozovně a pak nás mimořádně odvezla na slavnostní hostinu ve Vršovicích. Dostali jsme to jako svatební dar od zaměstnavatele. A je tudíž logické a symbolické, že tramvaj Kačenku mám vytetovanou i na noze. Je prostě nejvíc.
Ale i další typy tramvají jsou skoro všude na vás či v nejbližší blízkosti.
Ano. S motivy tramvají mám šaty, náušnice, přívěšek. Tramvaje mám na klíčence. Jen v okolí jednoho metru mám skoro celou vozovnu.
A to jsem nebyl u vás doma.
Když se vejde k nám do bytu, tak první, co člověk vidí, je dopravní kalendář. Postoupíme dál, do kuchyně, kde je manželova sbírka tramvajových modelů z celého světa. V další vitríně jsou retro automobily, což je moje druhá vášeň – například tatrovky nebo škodovky. V obýváku máme jako lampičku udělaný takzvaný budník, světelnou číselnou orientaci, pochopitelně z tramvaje KT8D5. Dál byste u nás našel kachli z jedné ze stanic metra. Kuriozitou v bytě jsou tramvajové čočky, správně návěstí. Jsou naprogramované na dálkové ovládání. Časem, až budeme ve větším, budeme moci určovat směr chůze po bytě – stůj, doleva, doprava a tak. Ve sklepě máme vyřazený železniční světelný přejezd. Až koupíme dům, pověsíme ho na garáž. O obrazech a dalších drobnostech na zdech ani nemluvím.
Jako herci berou své děti do šaten divadla, bral malou Karolínu tatínek do muzea ve Střešovicích?
A tam nakonec po třiceti letech skončila jako řidička historických tramvají. Ale táta mě brával i do muzea automobilů, lokomotiv a vlaků do Lužné u Rakovníka nebo do výtopny v Jaroměři… No bylo toho dost na to, aby se holka do toho všeho zamilovala.
Už jako malá jste měla jasno?
Už ve čtrnácti letech jsem se kamarádila s partou kolem libeňského Albatrose. S touto původně rychlíkovou lokomotivou jsme byli ve Švýcarsku či na Slovensku. Do toho jsem studovala střední chemicko-farmaceutickou školu. Nicméně stále jsem byla obklopena kamarády od kolejí a brzy po škole jsem šla dělat průvodčí historických vlaků. Udělala jsem si i topičský kurz na parní lokomotivy.
Proč jste nezůstala na velkých mašinách?
Kdybych zůstala na železnici, s největší pravděpodobností bych skončila na moderních lokomotivách. A to mě úplně neláká. Já raději tu historii a nejlépe tramvajovou. Čím starší, tím lepší.
Co musí člověk zvládnout, než se dostane do ostrého provozu?
Nejdřív jsem absolvovala tramvajový kurz, stejně jako všichni tramvajáci u dopravního podniku. Ten se skládá z několika zkoušek a vrcholí státní zkouškou. Třeba já jsem dělala zkoušku linkového vedení nadvakrát. Napoprvé jsem propadla. Na křižovatce Strossmayerovo náměstí jsem nezvládla vyjmenovat, odkud kam jezdí v tomto místě noční linky. Což byl paradox, protože ženy noční linky jezdit nemusí, když nechtějí. Ale zkrátka všichni musí vědět všechno. Napodruhé už jsem věděla.
Havarovala jste někdy s tramvají?
Samozřejmě že nehody vás také potkají. V Praze se jim nedá vyhnout. Pokud někdo řekne, já jsem neboural, říká se, že ho to co nejdřív potká. Většinou jsou nehody nezaviněné. Hlavně v centru jsme s auty hodně natěsno. To je pak škrábanec raz dva. Naštěstí nic většího mě zatím nepotkalo.
Cestující snadno pozná, v jakém rozpoložení je řidič tramvaje. Jeden jede, jak se říká, brzda plyn, další má otlačený palec od zvonku, někdo jede pohodově. Co vy?
Pokud je někdo flegmatik jako já, pak jedete, jako když plujete lodí. Snažím se, aby jízda byla příjemná. Ono s agresivitou stejně dřív do cíle nedorazíte. Stejně vás někde něco zbrzdí. Plynulá jízda vás tam doveze nastejno.
Proč píšete internetový Deník pražské tramvajačky?
Začala jsem s tím proto, aby tvář tramvajáka nebyla tak špatná, jak ji lidé často vnímali. Co si budeme nalhávat. Dost lidí si při vyslovení naší profese ještě před časem vybavilo tlustého, zpoceného, vousatého chlapa, který má na košili fleky od oběda. Ale pozor, ten řidič může být kultivovaným prvkem společnosti. Vždyť v minulosti byl řidič tramvaje někdo – vážený občan. Podívejte se na filmy z první republiky. Naštěstí se to už mění. Ale i já jsem se setkala s reakcemi typu „ty jsi tramvajačka, nemáš na víc?“ A tak se snažím lidem vysvětlit, že toto povolání není nic podřadného. Naopak. Nádherná a smysluplná profese. Návštěvníků mého webu přibývá, lidi pozitivně reagují. A i mně to pomáhá. Jde o určitý detox po celém dni, terapie psaním.
To nejlepší vyjde ve vaší knize, prvotině…
Půjde o příběh neuvěřitelné cesty od „obyčejné tramvajačky“ až po řidičku historických tramvají. Včetně zážitků z covidové doby, kdy byli cestující obzvlášť milí. Nosili mi třeba o Vánocích cukroví. Poznala jsem se i se spoustou maminek, jejichž děti už vědí, že zrovna jede ta blonďatá teta se starou tramvají.
Máte možnost v tramvaji poslouchat rádio?
Při jízdě samozřejmě ne. Ale na konečné nebo doma si rozhlas vychutnávám. Miluji mluvené slovo, a proto jsem fanynkou hned několika stanic Českého rozhlasu.
Změnili se cestující za těch osm let, co řídíte tramvaje?
Já jsem za tu dobu postoupila z řidičky klasických tramvají na řidičku historických a vyhlídkových tramvají. To už vás pak lidé vnímají jinak. Když nastoupí do takové tramvaje, jsou v jiném vesmíru. Vzpomínají, jak jezdili do školy, kudy naskakovali. Taková jízda je pro ně svátkem.
V současnosti nás ale svézt nemůžete. Neřídíte.
Čekáme totiž miminko. Ale i tak docházím do střešovické vozovny a starám se o různé maličkosti.
A kdybyste teď mohla řídit, čím byste nás svezla?
Stačilo by si vybrat. Mám povolení na všechny provozní tramvaje v hlavním městě. Snad jenom na koňku papíry nemám. Zatím.
