Kolektiv Príncipe Discos ukazuje, jak je důležité aktualizovat tradici
Internet nás často připravuje o otázky pídící se po tom, odkud hudba pochází. Zároveň ovšem existují vydavatelství a lokální scény, jež staví na sdílené tradici specifické pro konkrétní region či etnikum. V případě hudby afro-portugalských producentů, kterou téměř výhradně vydává lisabonský label Príncipe Discos, se skrz poklus kudurových beatů podařilo upozornit na problémy v portugalské společnosti – narušit nedůvěru mezi většinovou společností a odstrkovanými potomky uprchlíků z někdejších afrických kolonií.
Stále více mi připadají důležitá slova, kterými je zakončen press release k jednomu z alb mého oblíbeného vydavatelství Sahel Sounds. Stojí v něm: „Jde o současnou hudbu, která je postavená na nových technologiích, ale zároveň nezapomíná na tradici. Možná jediný způsob, jak tradici uchovat, je přetvořit ji, a tím ji zachovat jako relevantní v našem rychlejším světě.“ V době, kdy jsou informační a kulturní zdroje vzdáleny jen pár kliků myší, se může zdát důraz na lokální identitu a sdílenou historii přežitým. Hudba jako by dnes pocházela přímo z internetu, kde se formou linku šíří a následně konzumuje. Publicista Adam Harper v této souvislosti mluví o online undergroundu a speciálně o jeho části zabývající se problematikou vztahu nových technologií a kapitalismu, jiní tomu říkají post-internetová hudba.
Zároveň ale neopomínejme tvůrce a hudební labely, které se s představou „hudby z internetu“ nutně neztotožňují, nebo lépe nespouští ze zřetele skutečnost, že sami pochází z konkrétního kulturního prostředí. Na tomto místě můžeme mluvit o mexickém kolektivu NAAFI, u něhož se jedná o hudbu obracející se k období před španělskou kolonizací, stejně tak se dají vzpomenout třeba lokální scény durbanského gqomu, bamacké balani shows nebo i chicagský footwork. Svou kulturní identitu se tito producenti nesnaží prodat jako lacinou tretku či dekoraci určenou k co největšímu komerčnímu zásahu. Jejich metoda je mnohem citlivější a nakonec také přínosnější.
Bezmála modelový příklad, jak nakládat s hudebním dědictvím, nalezneme na sídlištích, které obklopují hlavní portugalské město Lisabon. Tehdejší politici je koncem 70. let nechali postavit pro první uprchlické vlny, které po karafiátové revoluci začaly přicházet z bývalých kolonií. Příchozí z Angoly, Guiney-Bissau či Kapverdských ostrovů brzy zjistili, že jsou vystrčeni kamsi na periferii a očekává se od nich především, že nebudou dělat moc rozruch.
V polovině minulého desetiletí pak v těchto předměstích dorostla generace, která se nerozhodla ani pro jednu z toho mála kariérních možností, z nichž měli její zástupci na výběr – tedy fotbal, práce ve fastfoodu nebo dealování drog, a místo toho se naučila skládat hudbu v programu FruityLoops. Jejich vstupem na scénu se v září 2006 stala kompilace Dj’s Do Guetto, na které poprvé ukázali svou tvorbu, pro niž se postupně uchytilo pojmenování batida. Ta je chápána jako zastřešující pojem pro směsici původem západoafrických žánrů kuduro, kizomba, funaná či tarraxinha, slyšet v té době ještě byly též dozvuky housu a eurodiskových kolovrátků.
Nejlepší producenti DJ Marfox, DJ N.K. a DJ Nervoso se brzy stali ve své komunitě velkými hvězdami, díky rozdělenosti portugalské společnosti ale vůbec netušili, že by o jejich hudbu mohl být zájem i mimo jejich uzavřený svět. Nedůvěru a podezřívavost se podařilo překonat díky zájmu nepočetného kolektivu stojícího za labelem Príncipe Discos, který producenty přesvědčil, že vydávat jejich svéráznou hudbu na nosičích má smysl. Navíc jim začal pořádat pravidelné večírky v lisabonském centru, které si oblíbili návštěvníci, již by se jinak do vzdálených předměstí pravděpodobně nevydali. Mladí vysokoškoláci z uměleckých škol brzy tančili v prvních řadách spolu s Afro-Portugalci a snažili se neznemožnit se, vždyť mladší producenti jako DJ Nigga Fox, DJ Firmeza nebo Nidia Minaj (tu mohli vidět před dvěma měsíci návštěvníci přehlídky Creepy Teepee) přicházejí se stále složitějšími a náročnějšími konstrukcemi.
Poslední měsíce pak přinesly několik nahrávek, při jejichž poslechu se dá přemítat, jak se scéna lisabonské batidy proměnila a kam se chystá směřovat. Patrně největší hvězda DJ Marfox se v posledních letech stal předním vyslancem tohoto žánru ve světě a objíždí turné a festivaly. Skladby z jeho nového EP časté kontakty s klubovou hudbou rozličného původu dokládají. Stávají se díky tomu komplexnejší a na novince Chapa Quente se nachází i Marfoxův dosud nejlepší track, občas to ale podobně jako ve skladbě Unsound, která svým názvem prozrazuje vliv stejnojmenného polského festivalu, přepískne a inspiraci si pustí až příliš k tělu.
Jeho vrstevník DJ N.K. naopak stál dlouho mimo zájem médií a před měsícem vydal teprve svůj debut. Během let v ústraní musel vytrvale pilovat svůj materiál, jinak se totiž nedá vysvětlit, jak se mu podařilo dostat na desku, kterou vydala prestižní americká značka Lil City Trax, tolik neoddiskutovatelných hitů.
Možná ještě větší zásah se ale povedl s vydáním kompilace Mambos Levis D’Outro Mundo, na které najdeme jak zmiňovaná známá jména, tak úplné nováčky. Zvuk afro-portugalských producentů se stává rafinovanější a není už úplně pravidlem, že musí nutně fungovat na tanečním parketu. Ať už ale zní dřívka nebo zobcové flétny, synťáky nebo marimby, pořád tu je svébytný beatový poklus, který je vlastní několika generacím a díky němuž se zapomenuté komunity vrátily zpět nejen na hudební mapu.
DJ N.K. – DJ Do Ghetto (Lil City Trax, 2016)
DJ Marfox – Chapa Quente (Príncipe Discos, 2016)
V/A – Mambos Levis D’Outro Mundo (Príncipe Discos, 2016)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
