Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a její význam pro disent
Významným hybatelem mezinárodní politiky v průběhu tzv. studené války byla Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a její následná jednání. Ta měla přímý dopad i na pozici disidentů v Československu.
Vůbec první mezinárodní setkání nejvyšších představitelů dvou znesvářených táborů proběhlo již v roce 1955 v Ženevě. Skutečný průlom, či spíše první vlašťovku ale představovaly až neformální rozhovory v Helsinkách od roku 1972. Jednání se zúčastnilo celkem 35 zemí (evropské země s výjimkou Albánie, z mimoevropských USA a Kanada). Při přípravě dokumentu, nazvaného Závěrečný akt, měl každý ze zúčastněných států právo veta. Při hledání kompromisu bylo velmi aktivní Švýcarsko či Jugoslávie.
Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě byl všemi 35 zeměmi přijat 1. srpna 1975. Neměl však právní vymahatelnost na poli mezinárodního práva. Tři koše, ze kterých byl dokument složen, se věnovaly bezpečnostním otázkám, otázkám spolupráce v oblastech kultury, hospodářství, vědy, nových technologií a životního prostředí a otázkám humanitárním, problémům volné výměny informací a lidským právům.
Průlomový dokument, jímž vrcholil proces deténte (tání), si však každý z bloků studené války vykládal jinak. Pro SSSR představoval potvrzení poválečného uspořádání v Evropě. Pro vnitřní i vnější rezistenci proti tzv. východnímu bloku byl důležitý zejména třetí koš, věnující se lidskoprávní problematice.
Přihlášení se komunistických zemí k dodržování lidských práv totiž znamenal vznik skupin dožadujících se jejich skutečného naplňování. V Sovětském svazu vznikla Helsinská skupina lidských práv v čele s Jurijem Fedorovičem Orlovem, v Československu byla založena Charta 77 v čele s Václavem Havlem či v Polsku později Solidarita v čele s Lechem Walesou.
Další jednání, tzv. následné schůzky, pokračovaly i v letech 1977-1978 v Bělehradě, dále v roce 1980 v Madridu. Mezinárodně-politická situace však bránila přiblížení obou bloků (sovětská invaze do Afghánistánu, instalace raket středního doletu v západní Evropě aj.)
Obrat nastal až při následných schůzkách ve Stockholmu v letech 1984 až1986, ato zejména díky novému kurzu perestrojky Michaila Gorbačova.
Za doslova průlomové lze však označit až zasedání ve Vídni v letech 1986 až 1989, které umožnilo setkání oficiálních představitelů vlád s protestními hlasy. Jednání mezi americkým ministrem zahraničí Georgem Shultzem a sovětským ministrem zahraničí Eduardem Ševarnadzem spělo k určitým pokrokům. Klíčový byl zejména návrh sovětské strany, která podmiňovala zlepšení lidských práv v SSSR i satelitech zrušením amerického programu Strategic Defense Initiatie („Star Wars“). Ševarnadze připustil, že diskuze o lidských právech je legitimním předmětem mezinárodních jednání.
Vídeňská následná konference skončila 19. ledna 1989. Poprvé v historii KBSE závěrečný dokument zdůraznil závazky k dodržování lidských práv a definoval způsob, jak mají být uplatňovány. Sovětský blok již nemohl dopad Závěrečného aktu z Helsinek blokovat.
Skutečnost, že jednání vyvrcholila právě v třetím lednovém týdnu, mohla mít zásadní dopad na průběh demonstrací během tzv. Palachova týdne v Praze a informování o těchto událostech v médiích. Informační blokádu železné opony se dařilo prostupovat oboustranně. Lze tedy usuzovat, že vídeňská jednání měla přímý vliv na míru a charakter represe, který režim zvolil k potlačení lednových protestů.