Krádež Mony Lisy? Obrazu přinesla slávu, historii umění pomohla s rozvojem znaleckých metod

O dva roky dříve zmizela z Bodeho muzea v Berlíně stokilová zlatá mince s vyobrazením královny Alžběty II.

Mnohem dříve, v 70. letech 20. století dokonce lupiči ukradli část pokladu z bývalého drážďanského kostela sv. Sofie. A takový Výkřik od Edvarda Muncha někdo ukradl dokonce dvakrát.

Slávu jí přinesla až krádež

Největší slávu ale přinesla krádež dnes asi nejslavnějšímu portrétu z rukou italského umělce a vizionáře Leonarda Da Vinciho.

Mona Lisa zmizela z muzea v Louvru v srpnu roku 1911. Ukradl ji Ital Vincenzo Peruggia, který ji skrýval ve svém pokoji a později s ní odjel do Itálie, kde ji nabídl galerii Uffizi ve Florencii.

Vincenzo Peruggia ((1881-1925) ukradl obraz Mony Lisy|foto:Fotobanka Profimedia

Da Vinciho díla nebyla na počátku 20. století široké veřejnosti tolik známá. Před portrétem dámy s tajemným úsměvem v Louvru nestály davy lidí jako dnes.

Mediální pozornost po krádeži to ale změnila. Znovunalezení obrazu pak vzbudilo stejný zájem tisku, jako jeho zmizení.

O následnou výstavu La Giocondy ve florentské galerii Uffizi, ale taky na francouzské ambasádě v Římě, byl nebývalý zájem. Ten neutichl ani po návratu obrazu zpět do pařížského Louvru. Vzápětí se ale začaly objevovat „další“ Mony Lisy a média začala spekulovat, jestli je obraz v Louvru skutečně ten pravý.

Sám řekne, kdo ho maloval

Případ krádeže Mony Lisy podnítil zájem o rozvoj znaleckých metod při ověřování pravosti uměleckých děl.

Do vývoje sice zasáhla první světová válka, která propukla v roce 1914, výzkum ale pak pokračoval ve 20. letech 20. století. Dnes stojí znalectví na třech pilířích, jak říká historik umění Martin Zlatohlávek z Univerzity Karlovy.

„První pilíř znalectví staví na technologickém průzkumu. Odborníci odeberou z obrazu nepatrné množství barvy. Důležité také je, aby vzorek vzali na správném místě, protože mnohé obrazy prošly v minulosti třeba retuší nebo restaurováním. Kde vzorek odebrat, k tomu se většinou chemik dobere při rozhovoru s restaurátorem a historikem umění. Musí vzít správné barvy, především ty základní,“ vysvětluje Zlatohlávek.

Pařížské muzeum Louvre|foto:Marie Sýkorová, Český rozhlas

Na základě rozboru pak můžeme zjistit, z čeho byla barva vyrobena, jaká je v ní originální příměs. Následuje hledání v encyklopediích, které napovídají, jak ji odatovat. Možný je taky rozbor dřeva, na které umělec maloval.

„Mona Lisa je namalovaná na desce z topolového dřeva. Při tomto nákladnějším průzkumu se dá dokonce zjistit i to, kdy byl strom pokácen,“ pokračuje historik umění.

Falzátoři ale často používali staré desky. Prostě zničili původní malbu a na desku pak nanesli falšované dílo. V případě rozboru dřeva je také potřeba počítat s tím, že chvíli zrálo. Třeba i generace vysychalo, než ho umělci použili.

Pohled pod malbu

Druhý pilíř znalectví ztělesňuje restaurátor. Každý restaurátor by se měl specializovat na určité období a naučit se, jak se tehdy malovalo.

Na provoz a dodržování pravidel pro hosty v Osterii del Sole dohlíží sama Mona Lisa|foto:Lucie Petráková, Český rozhlas

„Samozřejmě, že i restaurátor má určité přístroje, jako je rentgen nebo lampy či světla. Těmi se dostane pod svrchní malbu. Tam může odhalit, že je obraz částečně přemalován. Tento pohled ale hlavně odhalí takzvanou podkresbu. Z té pak jde zjistit, jestli vznikla spontánně, jestli si ji malíř nakreslil na tu připravenou plochu, anebo jestli je tam podkresba jakoby natištěná, tedy přenesená pomocí kartonů,“ popisuje Zlatohlávek.

Třetím pilířem je pak sám historik umění. Tato část ověřování pravosti je založená na vizuálním kontaktu znalce s obrazem. Podle Zlatohlávka musí mít i historik umění talent na znalectví.

„Dodnes platí, že přestože máme rozvinuté technologické postupy, znalec musí pravé dílo poznat. Často je důležitý první dojem. V hantýrce historiků umění se říká: on vám ten obraz řekne, kdo ho namaloval.“