Larvy v groteskách Na zábradlí
,,Hledám lidi, mém jak ve snu žili; bez srdce však larvy najdu jen..." píše Karel Hynek Mácha v jedné ze svých básní. Ten obraz působí až surrealisticky. A to i když si uvědomíme, že v tehdejší češtině znamenalo slovo ,,larva" - často se objevující i v básníkových prózách a dopisech - masku, škrabošku; latinsky personu.
Máchův verš mi vyvstal v paměti, když jsem se zamýšlel nad dvěma posledními inscenacemi Divadla Na zábradlí. A nejen proto, že jedna z nich nese název Persony.
„Psycho" etudy
Režisér Jan Mikulášek tak nazval tříhodinovou koláž ze scén filmů Ingmara Bergmana, připravenou u příležitosti stého výročí umělcova narození. Pokud lze v jeho kompozici sekvencí a postav přenesených z filmového plátna na jeviště hledat nějaký scelující smysl, pak snad v procesu, ve kterém zpočátku bezvýrazné postavy ztrácejí svou neurčitost a neosobní masky, a herci prostřednictvím stylizovaných, expresivních gest a mimiky, nevyhýbající se ani křečovitým šklebům, črtají v karikaturní nadsázce obraz toho, co se za společensky přijatelnými „personami" skrývá: predátorskou dravost, snahu podrobit si druhého člověka, znásilnit ho, zničit...
Někdy v komornější variantě jako ve vztahu Almy (Jana Plodková) a Elisabeth (Magdaléna Sidonová) z Persony či klavíristky (Dita Kaplanová) a její dcery (Barbora Bočková) z Podzimní sonáty. Jindy v kolektivním běsnění jako ve scénách z Hodiny vlků. Tíha těchto „psycho" etud je pravidelně nadlehčována výběrem ze Scén manželského života, ve kterém excelují Jakub Žáček a Petra Bučková. Pomalé tempo „vyjevování" postav se střídá s jejich horečnatými akcemi. Ty jsou pak zase v kontrastu s chladnými funkcionalistický interiéry, navrženými Markem Cpinem. Jeho zmnožené dřevěné rámy portálů připomínají loutkové divadélko. Ostatně: neskrývají se za „personami" vlastně jen loutky mechanicky ovládané živočišnými pudy či nějakým potměšilým Tvůrcem?
Ve staré Anglii
Odkrývání toho, co se skrývá za počestnou maskou, je hlavním hybným momentem i další inscenace „Zábradlí" - Podivuhodného případu pana Holmese. Scénář podle jedné z Doyleových povídek napsal a režie se ujal David Jařab. Dokonce navrhl i scénu - komponovanou do tří hloubkově různých pásem, výtvarně ovšem pojatých jednotně jako viktoriánské interiéry.
Nejblíže hledišti se na pohovce zmítá titulní hrdina. Trápí se: nemá drogy ani případ, který by mohl řešit. Honza Hájek jeho absťák podává tak sugestivně, že z něj kape pot. Naštěstí se ve druhém pásmu scény objeví dealer (Jan Černý), sluha Nadjib (Ivan Lupták) si zanadává na Poláky a ze svatební cesty se vrátí Dr. Watson. Jeho postřehy jsou v podání Miloslava Koniga stejně fešně kroucené jako jeho knír. Nu a konečně - v hlubinách scény se začne odvíjet manželské drama, jehož tajemství bude Holmes řešit a zároveň - jak naznačí příběh důmyslně komponovaný po způsobu Mobiovy stuhy - bude jeho plodem.
Padouchem onoho dramatu je pan Rucastle. Jeho ctihodnou korektnost ztvárňuje Jakub Žáček se stejnou lehce groteskní nadsázkou jako jeho incestní praktiky. Virtuozita jmenovaného hereckého kvinteta by nebyla možná bez kongeniálních výkonů protihráček, z nichž jmenujme alespoň Magdalénu Sidonovou v roli Rucastlovic služky a Johanu Matouškovou ve dvouroli Violety Hunterové a Rucastlovy dcery Alice. Temné groteskno s ironickými draperiemi - tak by se dal charakterizovat Jařabův dramatický i režijní styl. A v něm záblesky odkazů k někdejší vlastní inscenaci Conradova Srdce temnoty i k soudobému šovinismu brexitářů.
