LIAZ býval jako jedna rodina. Když konečně dorazily nedostatkové díly, montovali je i úředníci z kanceláří

23. květen 2023

Pamětník Vratislav Šverma má historii bývalého národního podniku LIAZ v malíčku. V továrně na nákladní auta v Mnichově Hradišti strávil velkou část života. Nastoupil tam roku 1966, většinu času strávil v úseku investiční výstavby, kde pracoval až do roku 1996. Do důchodu odešel s krabicí zajímavých fotografií a dokumentů, které věnoval místnímu muzeu.

Na začátky této dobrodružné životní cesty vzpomíná Vratislav Šverma rád. Značka LIAZ je zkratkou dnes již zaniklých Libereckých automobilových závodů. První vozy se v Mnichově Hradišti začaly montovat již v roce 1951, ale tehdy to bylo ještě pod značkou ŠKODA. Název LIAZ vznikl až v lednu 1953, kdy se pod touto značkou za rok vyrobilo již 2.446 nákladních automobilů. Zaměstnanci LIAZu v Mnichově Hradišti se mezi sebou dobře znali, protože většinou bydleli v okolí. Podnik připomínal jednu velkou rodinu.

Pomocník na Dakar

Pan Šverma pracoval v LIAZu až do roku 1996, i později ale pozorně sledoval, co se v továrně děje. Poslední vůz sjel z výrobní linky v roce 2003, ovšem byl to zcela výjimečný automobil, který se v Mnichově Hradišti už pouze montoval. „To si sestavil pan Martin Macík ze součástek a dílů, které si sehnal po celé republice, z různých skladů, a tak si sestavil svého pomocníka na Dakar," vzpomíná na okolnosti vzniku doprovodného vozu na Rally Dakar pan Šverma.

Nad hromádkou fotografií z historie místní továrny pan Šverma vytahuje jednu historku za druhou. Třeba tu o nenadálém úspěchu narychlo sestaveného vozu LIAZ MTS 24, kterému se říkalo Mates. Původně mělo být vyrobeno jen pár kusů. „To byl ohromně úspěšnej auťák a nikdo nechtěl jinej sklápěč než Matesa. Jednoduchej nákladní automobil, kterej si spravil každej. Na to stačily kleště, nějakej klíč a kus drátu, něco přidržet a mohlo se normálně pokračovat dál. Teď, když vám chcípne náklaďák, tak musíte volat, ať vás odtáhnou, protože to nikdo nespraví,“ směje se pan Šverma.

 „Výrobní problém po celou dobu byl ten, že se vždycky něco nedostávalo,“ vzpomíná pan Šverma. „Třeba nebyly zadní blinkry, no tak najednou stálo padesát vozů, neměly zadní blinkry a nemohly se expedovat. Pak se dělaly dodělávky. Když najednou přišly náhradní díly, tak se vyhnaly úředníci všichni na dvůr a někdy i v dešti se zase honem, honem dodělávalo.“ Byly také vozy zvané Dodo, tedy dodělej doma. „To znamená, nebyly díly, sežeňte si díly a dodělejte si to.“ Noví majitelé si takový vůz rádi odvezli, protože po nových nákladních automobilech byl velký hlad.

Zejména starší obyvatelé Mnichova Hradiště mají zvuk vozů značky LIAZ zarytý hluboko v srdci. Spanilé jízdy historických nákladních automobilů proto ve městě obvykle budí velkou pozornost. „Jak to zachrochtá, když se startuje, tak hned se každý obrací. Ten zvuk má každý ještě pořád zarytej,“ usmívá se pan Šverma.

Spustit audio