Libor Dvořák: Rusko a středoasijský prostor
Uprostřed října absolvoval ruský prezident hned několik summitů v kazašské Astaně. Během dvou dnů prohlásil opravdu ledacos – na adresu někdejších nejdůležitějších západních partnerů například to, že Němci by měli hájit spíš své zájmy než ty severoatlantické, a Joeu Bidenovi zase vzkázal, že setkání s ním v této chvíli nepovažuje za produktivní.
Zároveň ale tvrdě narazil na znepokojivé zjištění, že mezi jeho spojence už nepatří ani středoasijské země.
Čtěte také
Vše nenápadně začínalo tím, že kyrgyzský prezident Askar Akajev, v roce 2005 smetený revolucí tulipánů, začal razit místo hlavně sovětského geografického pojmu Střední Asie termín Centrální Asie. Je to sice skoro totéž, ale ne tak docela. Jde spíše o to, že Rusko tento pro sebe kdysi tak důležitý prostor ve stínu války na Ukrajině ztrácí navždy.
A proč? Zřejmě především proto, že ona „Střední Asie“ byla jen jistým skleníkovým projektem sovětské moci, jehož nárok na život byl vysloveně umělý. Výrok H. G. Wellse o Leninovi jakožto o „kremelském snílkovi“ zní ve středoasijském případě opravdu výstižně.
Ruské postvelmocenské rány
Ruský vliv v tomto regionu je dnes minimální a navíc vytrvale slábne. Kazašská, uzbecká a turkmenská ropa či zemní plyn patří kdekomu, ale Rusku ani ruským podnikatelům už rozhodně ne. Jistě, Moskva si zatím uchovává kontrolu nad pohybem zdejších energetických surovin, ovšem už jen díky produktovodům vybudovaným ještě v dobách Sovětského svazu.
Čtěte také
Navíc ekonomiky Centrální Asie právě dnes rozhodují, co s tím, a rýsující se závěry rozhodně nejsou příznivé ruským zájmům. Značná část zdejší produkce těchto komodit dnes putuje hlavně do Číny a na dohled jsou i další podobné destinace.
Dominuje tedy v tomto regionu Moskva alespoň politicky? V žádném případě! Bez ohledu na duhové vidiny, pozorované z kremelského cimbuří, které se s realitou významně míjejí: to neplatí ani přes existenci takových spolků, jako je Šanghajská organizace spolupráce, nebo dokonce Dohoda o kolektivní bezpečnosti.
To jsou dnes už jen chabé náplasti na ruské postvelmocenské rány a fantomové bolesti. Tím spíš, že Rusko se zatím nenaučilo kvalifikovaně operovat právě tam, kde lze bez uzardění mluvit o někdejších ruských koloniích. Rusko zkrátka není ani Velká Británie, ani Francie, ani Nizozemí, ani Španělsko.
Nejpodstatnější je ale jiná věc: jak již řečeno, astanské summity probíhaly ve stínu války na Ukrajině a státy celého regionu nutně musejí vážit, zda podobné nebezpečí nehrozí i jim. Třeba rusko-kazašské pomezí, nejdelší suchozemská hranice světa, měřící přes 7,5 tisíce kilometrů, za kterou v Kazachstánu leží rovněž oblasti s významným ruským osídlením, přímo inspiruje k představě, že právě tady by mohl Vladimir Putin chtít budovat další enklávu Duginova „ruského světa“. A o to mu tady opravdu nikdo nestojí.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
