Lída Rakušanová: Stát jako idea

28. říjen 2022

28. října slaví Česká republika „Den vzniku samostatného československého státu“. Tedy státu, který v reálu neexistuje už 29 let. A který si Slovensko připomnělo jen jednorázově před čtyřmi lety, a to ještě o dva dny později, ke stému výročí Martinské deklarace, ve které se Slováci přihlásili v roce 1918 k novému státnímu útvaru, vznikajícímu na troskách habsburské monarchie.

Aby ho o 21 let později svévolně rozdělil Adolf Hitler. A k 1. lednu 1993 „sametově rozvedli“ Václav Klaus a Vladimír Mečiar. Tentokrát ve shodě, i když definitivně.

Čtěte také

Na první pohled se dneska může zdát, že nám z toho všeho nezbylo víc než sázky na to, koho prezident na Hrad nezve a kdo tam naopak nejde, i když je pozván. A také upozornění ve zprávách, že je to ten státní svátek, kdy obchody mají zavřeno.

Přesto je to právě 28. říjen, který byl a je dodnes důležitější než všechny ostatní. Po únoru 1948 byl solí v očích komunistů natolik, že ho přejmenovali na „Den znárodnění“, a i ten degradovali po převálcování pražského jara ruskými tanky ze státního svátku pouze na „významný den“, takže se 28. října chodilo do práce. „Rehabilitován“ byl teprve v roce 1988, k 70. výročí vzniku republiky. Toho museli komunisti vzápětí hořce litovat, protože se v Praze konaly na 28. října jak v témže roce, tak o rok později protirežimní demonstrace.

Stín obav o budoucnost

Idea svobody a demokracie je v tomto státním svátku patrná dodnes. A také jistá nostalgie po Masarykovi a po první republice jako po ztraceném ráji, plném nadějných perspektiv. V předvečer rozdělení Československa vysílalo Rádio Svobodná Evropa komentář „Sbohem republiko“ od Pavla Tigrida.

Čtěte také

Jako pamětník jejích začátků v něm říká, že za „skutečně fascinující“ považuje to, co republika „měla navíc a co už neměla žádná jiná: dala se uchopit a pochopit jako pokus o způsob života, o styl, o originální, nezaměnitelný profil malé země ve střední Evropě“. Byla v té zemi od počátku chuť k rozmanitosti jako způsobu dotváření celku. Bylo tu mladistvé nadšení mladé republiky pro experiment, improvizaci, vlastně hru, hru nikoli samoúčelnou, ale naopak, jak se v souhrnu ukázalo, jako cílevědomou metodu.

Ve svém komentáři Pavel Tigrid říká, že ke kulturnímu rozmachu první republiky patřily také „civilizované vztahy mezi lidmi, společně uznávaný žebříček hodnot, skromné, ale nepokrčené národní sebevědomí, úcta k tradici, k poctivé práci i k poctivému slovu, dobré školy, čisté vlaky i hospody s vkusnými ubrusy a vlídnou obsluhou…

Lída Rakušanová

To všechno v první republice bylo, ne vždycky a ne všude, ale bylo. A jak se doba nachylovala k Mnichovu, tak slábnul, až zcela zmizel ten hravý, půvabně lehkomyslný elán, který provázel československé republikánské počátky. Namísto radosti nastoupila starost. O budoucnost státu, o samo jeho přetrvání,“ uzavírá Pavel Tigrid.

Stín obav o budoucnost padá vzhledem k ruské agresi proti Ukrajině i na letošní státní svátek. Naštěstí je ale Česká republika zakotvená ve zcela jiných geopolitických souřadnicích. A ve vínku má státní ideu, která vůbec není špatná.

Autorka je komentátorka Českého rozhlasu

Spustit audio