Lorenzo Senni nahlédl neobjevenou podobu trance

Osudy některých písní jsou nepředvídatelné, a to zvlášť pro jejich autory. Když americký zpěvák a skladatel Randy Newman v šedesátých letech nahrál skladbu I Think It’s Going to Rain Today, nemohl tušit, že si ji o padesát let později bude pobroukávat hlavní postava z galerijní práce britského výtvarníka Eda Atkinse. Jak hrdina ze zmíněné písně, tak postava jménem Dave, okolo níž se točí Atkinsova animace s názvem Ribbons, mají mnoho společného. Oba jsou to outsideři, kteří se na svět kolem sebe dívají zpovzdálí a rozumí mu odlišně než ostatní. O to zajímavější je ale jejich pohled.

Právě Daveův příběh zaujal italského hudebníka Lorenza Senniho, který jedno z políček animace použil jako obal své nové nahrávky. Vybral si okamžik, kdy Dave nahlíží otvorem ve zdi – co nebo koho konkrétně pozoruje, to nevíme, avšak můžeme se domnívat, že ho obraz zaujal. Senni sám připustil, že se v tomto obrazu velmi snadno našel. Jeho tvůrčí metoda, kterou označuje jako „rave voyeurism“, má totiž své počátky před mnoha lety, kdy jej kamarádi poprvé vzali na tranceovou párty. Senni v té době hrál na bubny v punkové kapele a s něčím takovým neměl žádné zkušenosti.

Jako člověka ze zcela odlišného prostředí ho brzy začaly zajímat ne přepálené exploze euforie, které dodnes fascinují návštěvníky klubů na Ibize, ale naopak intra skladeb. Senniho pracovní postup, během něhož sesbírané zvuky z tranceových nástupů poslal do svého syntezátoru (Roland JP-8000), kde s nimi už jen jemně manipuloval, postavil původně přehlíženou a v druhé dekádě jednadvacátého století opovrhovanou hudbu do jiného světla. Alba Quantum Jelly (2012) a Superimpositions (2014) v někom probouzí zapadlé vzpomínky, jiní je zase mohou poslouchat jako zcela neznámé zvuky.

Aktuální deska Persona, kterou vydal label Warp, posouvá jeho tvorbu ještě dále. Ukazuje se na ní zřetelně, že rozhodnutí pro důkladnější editing a větší spektrum efektů nakonec znamená krok vpřed. Senni tu zní mnohem barvitěji – v jedné skladbě působí až legračně rozjařeně, aby v té následující překvapil nefalšovanou baladou. Někdy, jako v závěrečném tracku Forever True, dokonce zvládne obojí. Perkusivní slalom z úvodu se zde postupně vytrácí a v závěru skladby už po něm nezbude nic.

Když posloucháme skladby jako Win In The Flat World, v níž se objeví cosi jako refrén, víme, že tohle najednou není ten stejný Senni z minulých desek. Jeho nové album nešetří melodiemi a budí dojem, jako by se jeho autor rozhodl posunout směrem k písničkám, ačkoliv k těm ještě opravdu chybí pořádný kus cesty. Instinkt nás nutí předpokládat, že to nemůže být krok dobrým směrem. Senniho skladby ale touto proměnou neutrpěly, naopak ještě získaly.

Hodnocení: 90 %
Lorenzo Senni – Persona (Warp, 2016)