Loupežnická dcerka Ronja přijela ze Švédska do Ústí
Pohádky se zdaleka nehrají jen v dětských divadlech. Čím dál častěji je do repertoáru zařazují i scény, které míří převážně na dospělé diváky. A ústecké Činoherní studio právě dokázalo, že to může skvěle fungovat.
Činoherní studio v Ústí nad Labem v předvánočním čase prozíravě nasadilo do repertoáru pohádku. Druhou adventní neděli proběhla premiéra adaptace slavné knihy Ronja, dcera loupežníka ještě slavnější švédské autorky Astrid Lindgrenové – Pipi Dlouhou punčochu zná každý a Děti z Bullerbynu jsou snad do dneška povinnou četbou ve školách. Není tedy nijak moc překvapivé, že Činoherák zařadil zrovna Ronju.
S textem přišel jeden z režisérů, herec Jan Jankovský. „My jsme původně chtěli dělat Karkulína ze střechy, kterého měl hrát Kryštof Rímský, Matis z Ronji. Ale během zájezdu s Kašparem na Kašperském hradě jsem seděl, díval se na hrad a uvědomil si, že Lindgrenová má ještě jednu lepší pohádku, kterou miluju odmalička, tak mě napadlo: pojďme místo Karkulína udělat Dceru loupežníka, protože to bude zajímavější, je tam víc figur a je to celé takové barevnější...“ A tak se dal dohromady se svým hereckým kolegou Janem Plouharem, který už za sebou režijní zkušenost má, a společně vytvořili uvolněnou a vtipnou inscenaci.
Barvami tedy zrovna nehýří; celá se totiž odehrává v lese, a tak jeviště ovládají tlumené přírodní odstíny. Mnohem barevnější jsou nakonec herecké akce. Všichni herci jsou roztomile poťouchlí, aniž by se uchylovali ke zbytečnému pitvoření. Tomu se ostatně snažili vyhnout i samotní režiséři: „My jsme nechtěli žádné ,mrckující´ herce na jevišti, kteří by dělali ťuťuťu ňuňuňu. I když to tam taky je, když přijdou malí skřítci, čímž máme odškrtnuto,“ říká Jankovský. A Jan Plouhar dodává: „Nechceme se dětem podbízet, protože si myslíme, že dneska jsou děti natolik vyspělé, že tohle vezmou úplně s přehledem.“
Protože se režiséři nepokoušeli vytvořit ušišlanou pohádku, jejich inscenace nenudí ani dospělé diváky. Je totiž plná chytrých vtípků. A i když to nakonec všechno dobře skončí, jak si pohádka žádá, nikde nepříjemně netrčí patos. Plouhar s Jankovským podle svých slov přistoupili k režii stejně, jako by inscenovali text pro dospělé diváky. Snad proto je Ronja opravdu rodinné představení, jak avizují. Ani tak ale nepřišla o klasické znaky divadelních pohádek – nápadné paruky, nerealistické kulisy nebo třeba loutky.
Dětských inscenací, které tyhle znaky vykazují, je pořád dost. Mnohdy ale nepřinesou nic navíc. Plouharovi a Jankovskému se naopak podařilo přidat vtip, inteligenci a kvalitní herectví, čímž dokázali, že dělat pohádky v divadlech pro dospělé dává smysl. A pro Činoherní studio je to vlastně povinnost: „Jelikož jsme v Ústí jediná činohra, tak musíme myslet i na prcky, aby měli taky možnost se nějak kulturně vzdělávat. A vlastně si je tak trochu vychováváme pro to, že tady jsme, a pak, až budou starší, tak už můžou přijít na Klub rváčů,“ shodují se režiséři.
Evidentně je to ale pro celý soubor i radost. A jedině s radostí může vzniknout dětská inscenace, která je veselá, odvážná a hrdá. Přesně jako malá Ronja.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
