Lump zaklíná se jménem Lenina, psal před smrtí komunista Milan Jariš

Milan Jariš (1913–1986) měl smůlu, že do dospělosti vstupoval na prahu hospodářské krize. Coby vyučený sazeč práci v oboru nesehnal a postupně vystřídal mnoho krátkodobých zaměstnání, než se v roce 1935 stal redaktorem Rudého práva.

Čtěte také

Ležák-Borin, originál za všech okolností

Za druhé světové války byl tři roky vězněn v Mauthausenu a naplno se mohl jeho talent rozvinout až po roce 1945, kdy působil v levicovém tisku.

V 50. a 60. letech napsal několik úspěšných scénářů k filmům a rozhlasovým hrám, také k jedné televizní inscenaci. To už byl od roku 1960 spisovatelem z povolání; paradoxně od té doby mu toho zase tak moc knižně nevyšlo.

Milan Jariš rostl s komunistickou stranou: ještě po smrti Klementa Gottwalda neváhal přirovnat prvního dělnického prezidenta k Žižkovi, když na stránkách novin veršoval:

„Tak je i dnes. Hejtmana není tu
a bojovníci pláčou nad mohylou.
Je-li náš žal jako žal husitů,
buďme jim rovni tvrdostí i silou!“

Po XX. sjezdu sovětských komunistů, kdy byl „odhalen Stalinův kult osobnosti“, přepracoval některé ze svých her. V roce 1968 podporoval demokratizační proces – a nedlouho před smrtí si zapsal:

„Na našem sadu kvetla kalina.
My byli mladí jak ty její květy.
Milovali jsme tenkrát Stalina
a chtěli žít a zemřít pro sověty...
Na čí že hlavu ta krev nevinná?
Na naši, pane, a na naše děti.
Lump zaklíná se jménem Lenina
a dav jak dřív, jen jiné svátky světí.“

Když počátkem 70. let vznikal normalizační Svaz českých spisovatelů, Jariš do něj nebyl pozván právě kvůli svým postojům z let 1967 až 1969. V roce 1972 podepsal petici českých spisovatelů za propuštění politických vězňů, vzápětí však svůj podpis odvolal. I tak mu ale po roce 1969 vyšla jediná knížka a inscenována byla jen jediná hra.

Eduard Burget v pořadu Portréty zařadí Jarišovo dílo do dobového společenského a politického kontextu a upozorní také na některé méně známé souvislosti.