Majstr Martin Hrbáč. Vzpomínky horňáckého hudce

Na Horňácku byl nejdříve Majstrem Jožena Kubík (1907–1978), romský primáš, který do v tomto kraji tradičně hudeckých muzik (housle, kontrující violy, kontrabas) uvedl cimbál. S jeho muzikou byl od dětství konfrontován Martin Hrbáč (1939), intuitivně ho to táhlo právě k Joženovi, „k cikánům“, jak sám vzpomíná. Stejně jako Jožena Kubík pocházel z Hrubé Vrbky, a právě folklór tohoto chudého, ale zpěvného kraje byl součástí každodenního života nejen velké rodiny Hrbáčů, ale také sedláckého rodu „Ňorků“, řídícího Františka Okénky, „ujca“ Holého a jeho synů Luboše a Dušana Holých, stejně jako hudebních klanů „Lipárů“ a „Miškeříků“. Od všech „krádol očima a ušima“ právě Martin Hrbáč.

Mezi muzikanty, písničkami a tancováním

Čtěte také

Mám rád číslo tři aneb O třech PF Jiřího Pavlici, uměleckého vedoucího Hradišťanu

Byl nejmladší z šesti dětí. V prvním díle Osudů Martin Hrbáč vzpomíná letos 83letý primáš na velmi skromné podmínky života na Horňácku, ale velmi šťastné a svobodné dětství, které na každém kroku doprovázela lidová píseň a laskaví rodiče. Velmi brzy se sám naučil hrát na housle staršího bratra, i když pro předškolní dítě měly velikost kontrabasu, ale to mu nevadilo. První cimbál si sestavil z plechů na pečení, které si zavěsil nad pec, na které se také spávalo.

S velkým zaujetím a zvědavostí poznával dva hudební světy Hrubé Vrbky – sedlácký, spojený s muzikou Ňorků, a romský, který reprezentoval Jožena Kubík a jeho jedinečný styl hraní, repertoár obohacený o čardáše, působení pana řídícího Františka Okénky a jeho dětský pěvecký sbor, ve kterém zpíval. Jitka Hrbáčová popisuje dřívější striktní rozdělení Hrubé Vrbky na evangelickou a katolickou a nemožnost tyto dvě víry sloučit sňatkem. Odhaluje kolikrát velmi tvrdý život vesnických žen, které často čelily domácímu násilí.

Je tam smutek, veselost, láska, vojna, pohřeb, všechno, co se dotýká nás. Všechno, o čem se zpívá, je stále tak živé.
Martin a Jitka Hrbáčovi o lidových písních

Velkou roli hráli v životě Martina Hrbáče starší bratranci, později slavní horňáčtí pěvci Luboš a Dušan Holí. Martin následoval jejich cesty: gymnázium navštěvoval ve Strážnici, kde exceloval ve školní cimbálové muzice. Na VUT do Brna se dostal až napodruhé, až když jeho rodiče vstoupili do JZD. Ihned se stává součástí brněnského folklórního života. Po studiích nachází už se svou rodinou nový domov ve Veselí nad Moravou. Často dojížděl do Brna, kde se od konce šedesátých let stál sólistou BROLNu.

Jakou osobnost musí mít primáš a co všechno musí umět? Co je to muzikantská sada a co znamená „grýf“? Co musíte ovládat, pokud si chcete zahrát nebo zazpívat s horňáckou muzikou, a čím jsou horňácké písně originální? Kdo je to hudec a jak univerzální musí být lidoví muzikanti? V čem se odlišuje festival ve Strážnici od Horňáckých slavností ve Velké nad Veličkou a jaká je atmosféra hraní a zpívání do rána? Také o autentičnosti lidových písní a jejich více než dvě stě let aktuálních příbězích mluví Martin a Jitka: „Je tam smutek, veselost, láska, vojna, pohřeb, všechno, co se dotýká nás. Všechno, o čem se zpívá, je stále tak živé“.

Čtěte také

Na koncertech se pokaždé těším, že něco spadne nebo někdo přijde pozdě. Rád to beru do hry, říká Ondřej Havelka

Martin Hrbáč hovoří o velkém přátelství s Břetislavem Rychlíkem, vzpomíná na osobnost Jana Rokyty, Ludvíka Vaculíka, zájmu o horňácký folklór ze strany Ondřeje Havelky nebo Pavla Šporcla. Vzpomíná na cesty do Prahy a hraní pro pana prezidenta Václava Havla nebo na seznámení se skupinou Čechomor a jejich dodnes aktuální společné účinkování. Otevřeně mluví o svém zdravotním stavu, mozkových příhodách, kdy se dlouhé týdny pokoušel znovu uchopit smyčec.

Ej, Martinečku, Martinečku, Martine! Ej, tvoje jméno nezahyne, nezahyne!

„Život mezi muzikanty, písničkami a tancováním jsem vždycky milovala, byl to a stále je překrásný život. Žádný folklór, o kterém se často mluví pejorativně, ale způsob života, našeho života, úžasný,“ vyznává se Jitka Hrbáčová, která s potěšením hovoří o stále větším a větším zájmu mladých lidí o lidovou píseň, zvláště na Moravě. Martin Hrbáč patří k nejrespektovanějším folklórním osobnostem České republiky. Ani slovem se v Osudech nezmiňuje o všech oficiálních cenách, které mu byly uděleny, jen oslovení „Majster“, spojené s mistrovstvím muzikantského řemesla, ho těší nejvíc.