Markéta Pilátová: Anežčino ticho

Ticha má možná spousta z nás už vlastně plné zuby a co bychom dali za trochu hluku v narvané kavárně, nebo v divadelním sále, nebo aspoň v nádražní hale.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Nejmladší starosta

Já jsem ale dostala k Vánocům o tichu jednu knížku. Škoda, že to bylo už po uzávěrce různých novin, v nichž jsem měla v několika anketách hlasovat o knihu roku. Protože bych teď jednoznačně hlasovala pro knihu malířky Anežky Kovalové nazvanou Ticho těchto věcí.

Útlý, skoro by se dalo říct samizdatový svazek, vydalo nakladatelství Aleše Kauera Adoslescent a pro mne tato kniha změnila třeba i to, jak teď vnímám kraj v podhůří Jeseníků, v němž jsem zakotvila, a o kterém se teď snažím psát. Anežka Kovalová se tady narodila a po studiích v Praze se sem vrátila. A popisuje ho způsobem, který je mi neuvěřitelně blízký. Nejen, že tady maluje svoje obrazy, ale vede v Šumperku se svým mužem Miroslavem Kovalem unikátní galerii Jiřího Jílka, pojmenovanou po jejím otci, sochaři.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Čas mluvících hlav

Před Vánoci jsem u Kovalů byla na návštěvě. V chalupě v Sobotíně kde malířka prožila celý život, bylo teplo a voněl tam koláč posypaný skořicí. O nohy se nám otírala kočka. Ve dvou podkrovních ateliérech, v oněch „duchovních lázních“ jak je nazvala ředitelka šumperské knihovny Kamila, která mě s Kovalovými seznámila, panovaly všechny barvy, které má Anežka Kovalová ráda: „Sinavěstříbrošedězelená barva ojíněné přemrzlé trávy na začátku zimy, kdy ještě není sníh a už je holomráz…dá se ale uvažovat ještě o vyšisované stříbřitěbělavé barvě starého plaňkového plotu nebo též o barvě stoletého kuchyňského prkýnka na krájení cibule.“

Anežčin ateliér má výhled do staré zahrady na břízový hájek. Anežka ty břízy často kreslí. A taky místní krávy, své modelky. A rostliny. Kosatce, ale i divoké květiny, věci, které citlivě přesazuje z přírody na plátna, ale i na dřevěné desky, na které nanáší vrstvy většinou přírodních barev. V ateliéru má postel s pruhovanou peřinou a velkými, obdélníkovými okny sem proudí ze zahrady měkké, už skoro večerní světlo.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Lipsko je voda, samá voda

Nikdy před tím jsem netoužila mít doma žádný obraz. Vždycky mi připadalo, že by se mi po čase mohl omrzet a že bych se pak na něj třeba nechtěla dívat. Chodím se na obrazy raději dívat do galerií. Za knížky, předměty v nichž přebývají prchavá slova, dokážu utratit hodně peněz a zabírají mi doma opravdu hodně místa. U obrazů jsem si nikdy nedokázala jakékoli vlastnictví představit.

Ale u Anežky Kovalové v ateliéru mne poprvé popadla touha nějaký obraz mít. Obraz, v němž je zakleté kouzelné ticho zahrady. Barvy holomrazu a hlíny, dech okolních hor. A bílé puntíky prvního sněhu, který se snáší na holé větve bříz. Na obraze, který jsem uviděla opřený o stěnu ateliéru, tohle všechno bylo. A dojem z knihy, v níž o svých obrazech Anežka Kovalová píše, dojem ze slov se umocnil dojmem fyzického doteku o desku, na které bylo ticho. Ticho obrazu, ticho života stranou lidského hemžení a hašteření. Ticho, které si nevynutil žádný zlověstný vir, ale ticho, do něhož vrostla malířka a pro mě teď i spisovatelka, nebo spíš básnířka.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Nezbytné zboží

I když ona sama skromně píše: „Ale básník nejsem. Smím sedět u stolu vprostřed své místnosti a dívat se ven třemi okny. Do hlubinné noci i bílého dne.“ A když mluví o tichu, mluví „o tichu zůstávající po člověku, který před chvílí odešel. A když mluví o nějaké pravdě, říká, že její pravdou „je pravda staré dřevěné podlahy. Je to bílé světlo v okně. Zbylé stopy sněhu na ploše Země. Omletý kámen. Stěna lesa. Předjarní nahota zahrad.“

Obraz teď ještě po vánočním šrumci stojí zatím opřený o stěnu v obýváku, podobně jako u Anežky v ateliéru. Těším se, až ho pověsíme. A taky se mi líbí, že Anežka říkala, že si ho občas vypůjčí na nějakou výstavu. Líbí se mi, že obraz bude cestovat, že se podívá do světa a jeho ticho budou poslouchat i jiní. Ticha není nikdy dost.