Markéta Pilátová: Holokaustem proti splínu

21. duben 2021

Je zvláštní, jak v časech, kdy jeden lockdown končí a vlastně nekončí, má člověk pocit, že je tak nějak v úzkých, v nejistotě, v nějaké hře poťouchlého osudu. Mně ale teď hodně pomáhá číst si o holokaustu. Nejen, že to mám tak trochu v popisu práce, protože rešeršuju kvůli psaní životopisného, grafického románu pro děti od desíti do sta let o Arnoštu Lustigovi, ale taky proto, že na memento holokaustu neustále narážím.

Na serveru Aktuálně poslouchám rozhovor Miloše Doležala s Rudolfem Vrbou, který dokázal utéct z Osvětimi a ve španělském deníku El País si čtu nesmírně zajímavý článek o tom, jak se Centrum Simona Wiesenthala snaží vystopovat i méně důležité strůjce holokaustu, ty kteří nebyli ve vysokých nacistických funkcích, ale „jen dělali svou práci“.

Čtěte také

V tomhle textu je zajímavá zmínka o postkomunistických zemích, kde je podle badatele Efraima Zuroffa téma holokaustu dost často vytěsňováno a vůle k historickému povědomí, nebo nedej bože nápravě křivd, mnohem menší než v západních demokraciích. A nemůžu si u toho nepřipomenout časté výtky českých literárních kritiků o tom, že se současní čeští spisovatelé příliš často obracejí k tématu druhé světové války, k holokaustu a jiným podle nich pohodlným a vyčpělým tématům.

Ale ani zahraničním autorům to nedá a píšou o historické paměti, jako např. Juan Mayorga, jeden z nejhranějších španělských současných divadelních autorů, jehož hru Himmelweg uvede na začátku května pražský Institut Cervantes ve vlastním nastudování jako scénické online čtení. Ten příběh je i o nás – odehrává se v Terezíně a hlavní postavou je člen Červeného kříže, který odjede z pohodlí vily v berlínském Wannsee na inspekci koncentračního tábora. A neprohlédne dokonalé představení, které pro něj nacvičili a s terezínskými vězni sehráli nacisté.

Čtěte také

Hra Himmelweg, neboli Cesta do nebe, jak se nazývala rampa v koncentračním táboře, je jakousi hrou o hře, která je neustále nacvičována a dotahována do absurdní dokonalosti. A je tak úspěšná, že ji člověk, který chtěl pomoci vězňům, neprohlédne. Arnošt Lustig říkal, že holokaust je jako atomová bomba, když byl už jednou vymyšlený a uskutečněný, může být použit kdykoli znova. Velmi podobná slova použil i Rudolf Vrba, když řekl: „Je jasné, že když se vynašlo kolo, tak se potom užívalo. To, že se to Němcům povedlo udělat a že se z toho dostali na svobodu poměrně lehce, jak dnes vidíme, znamená, že tato metoda je v principu použitelná.“

Sedíme doma, jsme unavení, počítáme mrtvé, zotavujeme se z postkovidových příznaků, ministři se střídají jako na kolotoči, nevíme, co bude dál. Je to všechno nesmírně obtížné a nikdy by mě nenapadlo, že se budu čtením o holokaustu dostávat z pandemického splínu. Ale vlastně to dává smysl. Temné časy, které jsme nežili, nám pomáhají se zorientovat. Povědomí o nich dokáže způsobit, že člověk začne vnímat podstatné věci. Jídlo na stole, střechu nad hlavou, život, kterému možná teď říkáme přežívání, ale ve skutečnosti nevíme, o čem mluvíme. 

autor: Markéta Pilátová
Spustit audio