Martin Wichterle nechal opravit Vrbatovou boudu a jeho sklárny vyrábí České lvy

Pokud jste nás poslouchali minulý týden, tak víte, že jsem si povídala na Petrových boudách s Vladimírem Kovářem. Dnes mířím ještě o sto nadmořských metrů výš, na Zlatém návrší stojí od roku 1964 Vrbatova bouda. Jejím majitelem je původem geolog, dnes průmyslník a majitel firmy Wikov Industry, potomek slavných strojařů a chemiků Martin Wichterle.

Martin Wichterle vystudoval geologii, podnikat začal ve svém oboru hned po roce 1990. Je to víc než 15 let, co se mu podařilo pro svou už strojírenskou firmu získat původní rodinnou značku Wikov, firmu s více než stoletou tradicí.

Když sem na Zlaté návrší přicházím, tak často mívám zvláštní pocit souznění s přírodou. Řekněte mi, kdy jste si tohle místo a tuhle boudu zamiloval vy.

„Já jsem byl milovníkem Krkonoš od útlého věku a jezdil jsem sem lyžovat. Pamatuju si, že někdy v 90. letech, když jsem pravidelně pracovně létal do Ostravy, jsem se vždycky z okna letadélka díval, jak nad tou dekou inverze vykukují vrcholky Krkonoš a to mě přimělo k tomu, že jsem začal aktivně pátrat po tom, jestli je něco k dispozici a shodou okolností jsem narazil na Vrbatovu boudu, která byla zrovna na prodej a musím říct, že jsem velmi rád, že se mi ji podařilo získat.“

V jednom ze životopisů vašeho dědečka jsem četla, že když už nemohl pracovat v laboratoři, sledoval co se děje v chemii a často rozdával rady. Je-li to pravda, jakou radu dal vám?

„Já vlastně nevím. Jeho hlavní rada byla to, jak žil svůj život a že se nevzdával a že když člověk chce něco dokázat a jde za tím, tak se mu to podaří. On mi ty rady neříkal, ale na druhé straně jsem je tak trošku viděl.“

Vyrůstal jste na hře Mladý chemik, nebo na Merkuru?

„Vyrůstal jsem spíš na tom Merkuru, ani jsem neměl chuť kráčet v chemických stopách mých rodičů a prarodičů, takže jsem zamířil v rámci vysokoškolského studia na geologii, což bylo maličko mezi vědou a dobrodružstvím.“

Pokud jsem dobře četla, tak Merkur měl významnou roli při práci vašeho dědečka, při vynálezu kontaktních čoček. Ten přístroj mu umožnil potvrdit, že jeho hypotéza je správná, tak zkonstruoval doma a základem tam byl Merkur.

„Je to tak, ten Merkur byl hrozně přátelský z hlediska zkonstruování čehokoliv. On ho využil k tomu, že postavil první stroj, který vyrobil první kontaktní čočku a to mu určitě jde ke slávě, že Merkur, ač jednoduchý svojí podstatou, umožňoval vytvářet téměř jakýkoliv stroj.“

Alena Zárybnická natáčí Zálety s Martinem Wichterlem na Vrbatově boudě

Vystudoval jste geologii, možná už tam by se dalo hledat sepětí studenta a zároveň člověka, který má rád přírodu.

„Já jsem se v kamenech šťoural už jako malé dítě a sbíral jsem kamínky všude možně, takže jsem k tomu měl vztah a samozřejmě geologie je na jednu stranu věda a na druhou stranu je zábavná, studujete venku a poznáváte svět z jiného hlediska. Pro mě to byly jedny z nejkrásnějších let, to studium.“

Vrbatova bouda byla postavena v Akci Z v roce 1964 a původně měla sloužit horské službě. Ta tu ale nikdy nesídlila, záhy boudu převzaly Interhotely Krkonoše. Když jste se sem poprvé přišel podívat, myslím v roce 2007, jaké byly vaše první myšlenky?

„Já jsem to místo znal, Zlaté návrší je úžasné místo, Vrbatova bouda měla a má své kouzlo. V té době byla velice použitá, protože od doby kdy byla postavená, se do ní neinvestovalo vůbec nic, takže pak nás čekala dlouhá řada rekonstrukcí a oprav. Ale ten pocit byl předně daný místem, kde se ta bouda nachází.“

Je to několik týdnů, co jsme mohli sledovat udílení cen Český lev. Autorem sošky je vysokoškolský pedagog a umělecký ředitel vaší sklárny Rony Plesl. Jak se díváte na to, když vaše sklo dojímá ty nejlepší umělce?

„Je to krásný pocit, ta soška je myslím nesmírně povedená a to neříkám z titulu toho, že ji vyrábíme, ale že je opravdu krásným oceněním toho nejlepšího z české kinematografie. Ona je každý rok trošku jiná, má jiný podstavec, na kterém ten lev sedí a pro nás je to určitě velká čest.“

Cena Český lev (ilustrační foto)

Na závěr nesmí chybět tradiční štafeta otázek. Minule tu se mnou byl majitel Petrovy boudy Vladimír Kovář a tady je jeho otázka pro vás. „Řekněte nám, jak to doopravdy bylo s Hančem a Vrbatou, protože se teď říká, že v tom příběhu ještě figurují další osoby, o kterých se v minulém režimu nemohlo mluvit. Tak jak to vlastně je?“

„Asi si všichni pamatujeme film Synové hor, kde jsou popsány události roku 1913. To filmové zpracování mělo velký vlastenecký podtón a ne úplně věrně zachytilo příběh, který se tu stal. Já si myslím, že ani není důležité, co se stalo minutu po minutě, ale nejdůležitější na tom je postava Emericha Ratha, což byl český Němec a opravdu vlastenec. Podporoval Československo a provázel ho těžký životní úděl, ale byl velmi odvážný, čestný a statečný a to v podstatě se protnulo v příběhu, který se tu v roce 1913 udál a nakonec to snad bude perfektně znázorněno ve filmu Poslední závod, kdy to nebude jen o tom závodu, ale i o příběhu Emericha Ratha.“

Spustit audio

Související