Michail Suslov. Komunistický ideolog, kterého potřebovali Stalin, Chruščov i Brežněv

Suslov (1902) se vypracoval z obyčejných poměrů a velký kus skromnosti v něm zůstal po celý život.

Čtěte také

Chruščov versus Brežněv aneb Nejlíp se jedná za tmy

Michail Gorbačov na něj vzpomínal: „Stoprocentně se neoháněl penězi. Byl poctivý a bez hříchu. Nosil stále stejný dlouhý šedý kabát a staré galoše na botách, a to i za dobrého počasí. Dbal na to, aby řidič jeho limuzíny nikdy nepřekročil 60 kilometrů v hodině. Když byl na cestě, táhla se za ním řada aut. Nikdo se ho neodvážil předjet, snad kromě člena politbyra odpovědného za armádu Dmitrije Ustinova. Pokud ho někdo předjel, Suslov říkal svému bodyguardovi, aby si poznamenal poznávací značku.“

V politickém smyslu ale Suslov čisté ruce neměl. Kariéru začal v aparátu stranických kontrolních komisí, které hrály velkou úlohu ve velkém teroru 30. let. Následně byl přesunut do stranického aparátu a jako předseda komise ústředního výboru pro Litvu v letech 1944 až 1946 dohlížel na její okupaci, provázenou krvavými represemi, zatýkáním a vyháněním tisíců lidí.

Spíše vykonavatel než vůdce

Po válce byl – podle vzpomínek – na Suslova upozorněn Stalin. Potřeboval několika citacemi Lenina a Marxe doplnit nějaký z chystaných projevů a nikdo nebyl schopen pohotově dodat potřebné sentence „klasiků“.

Čtěte také

Michail Gorbačov, první a poslední

Kdosi si vzpomněl, že Suslov je zná téměř zpaměti – a on také požadované texty ihned dodal. Jeho cena rychle stoupala, takže to byl nakonec Suslov, kdo dokázal Stalinovi správně ideologicky odůvodnit roztržku Moskvy s jugoslávským komunistou Titem nebo s komunisty v Číně.

Nepřekvapí, že Suslov byl na podzim 1956 vyslán do Maďarska, kde řádila „kontrarevoluce“. Už na jaře 1968 hlasitě upozorňoval na „problémy“ v Československu, stejně tak byl zastáncem vojenské intervence v Afghánistánu. Traduje se, že i Brežněv se na Suslova (jako jedinému z okruhu nejbližších spolupracovníků mu vykal) obracel ve chvílích, kdy ztrácel potřebnou orientaci.

Čtěte také

Boris Pasternak. Básník, který nechtěl pochopit své bludy

Suslov měl totiž z pohledu diktátorů velkou výhodu: neohrožoval je. Historik Roj Medveděv napsal: „Nikdy nezastával veřejnou funkci, s výjimkou nevýrazné funkce předsedy zahraniční komise v jedné z komor Nejvyššího sovětu. Neusiloval o vyznamenání, neměl rád prudké zvraty a změny. Od přírody byl spíše vykonavatelem než vůdcem.“

Suslov zemřel v lednu 1982. Dlouhá léta se o něm mluvilo jako o Brežněvově nástupci. Nakonec umřel o půl roku dříve než Brežněv a hodně tím zamíchal kremelskými kartami.