Milan Kaňák, dirigent a sbormistr: „Dopisy Sira Charlese chovám dodnes jako vzácnou relikvii“

15. březen 2017

Jsou známy minimálně tři případy, kdy se sólista na hoboj začal věnovat kariéře dirigentské. Připomněli jsme je hned úvodu našeho vysílání. Po Milanu Kaňákovi tak padla jména Václava Smetáčka a Sira Charlese Mackerrase.

Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.

„Já bych ovšem s dovolením to pořadí obrátil. Po těchto osobnostech vidím sebe sama až na třetím místě. Neřekl bych, že tyto případy znamenají, že by hobojisté měli k dirigování nějaké zvláštní předpoklady. Snad tu hraje jistou roli fakt, že tento nástroj patří k nejobtížnějším a hobojisté si musí schůdky své kariéry opravdu tvrdě odpracovat. A to je trénink, který se pak nám, dirigentům, náramně hodí,“ řekl Milan Kaňák.

Jako sólohobojista působil 17 let v orchestru opery Janáčkova divadla v Brně. Následovalo pětileté angažmá v Pražském komorním orchestru a teprve pak se Milan Kaňák začal uplatňovat jako dirigent. Nejprve jako šéf opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích.

„Z té doby se datují moje setkání se Sirem Charlesem Mackerrasem. Po dlouhých letech jsme připravovali inscenaci Janáčkových Příhod lišky Bystroušky a se Sirem Charlesem jsem měl možnost konzultovat interpretační otázky. Pak mi napsal, že má radost, že v Budějovicích se nedělá jen dobré pivo. Tyhle dopisy mám dodneška schované!“

Detailně jsme se zaměřili na specifika každodenní práce šéfa opery a orchestru v regionálním divadle, kde udržení současného stavu je dílčím, leč základním cílem: „K tomu navíc je nutné rozvíjet praxi mladých talentů i v kolektivních tělesech, tam jsme ovšem mnohem více než u sólistů odkázáni na míru zájmu – případně nezájmu – pracovat v regionálním divadle. S výsledky střídavými, neb vše je potom otázkou nabídky a poptávky, a v neposlední řadě však též otázkou dané momentální společensko-ekonomické situace.“

Často vzpomínám na jednu výstižnou zkratku, kterou v dané souvislosti pronesl režisér David Poutney už před třinácti lety během prvního ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkovo Brno. Volně citováno – řekl asi tolik, že u nás je vlastně jeden operní sólistický soubor, který se v malých obměnách stěhuje z divadla do divadla, z města do města.

V Severočeském divadle v Ústí nad Labem působí Milan Kaňák od roku 2008. Představili jsme a ukázkami doložili operní a baletní inscenace z poslední doby, na nichž je jasně čitelná dramaturgická koncepce vyváženosti dobře „prodejných“ titulů a repertoárových novinek: Pucciniho Toscu, Smetanovu Prodanou nevěstu, Korsakovovu Šeherezádu, Martinů Veselohru na mostě, Bizetovy Lovce perel, Delibesovu Lakmé, Adamovu Giselle či Lehárovu Giudittu:

„Je úplně jiná než celé jeho divadelní dílo předchozí. Giuditta měla premiéru v lednu 1934 na prknech Vídeňské státní opery, čímž se splnil Lehárův dávný sen. I proto, že Giuditta operetou v pravém slova smyslu vůbec není. Jak hudebně, tak složitostí partitury je to skutečně dílo dvacátého století. Jsou tam momenty bitonální, trvale přítomno je tu několik různých pásem metrických, harmonických i rytmických. Evokuje instrumentační postupy Richarda Strausse, Pucciniho, při dobrém poslechu objevíme i některé janáčkovské postupy. To samozřejmě nemohl Lehár udělat vědomě, ale námět jej k tomu vedl.“

Vitální gentleman Milan Kaňák jako šéf opery dobře ví, že náležitou pozornost je třeba věnovat mladým talentovaným umělcům. Zve je pravidelně k hostování a vytváří si tak představu o domácí sólistické mapě. Což se pak vrací při dramaturgickém plánování. Provozně jsou tyto informace důležité a pro divadla se nejedná o novou praxi.

Čtěte také: Archiv odvysílaných dílů Telefonotéky.

Spustit audio