Milan Slezák: Japonsko a Čína se opět smiřují

Upustilo se od rozhovorů o společné těžbě z podmořských ložisek zemního plynu, o nichž jinak každá strana tvrdí, že po právu patří jí.

Čína přestala Japonsku dodávat vzácné minerály potřebné pro počítačové komponenty.
A v obou zemích se demonstrovalo proti zemi druhé – v Číně ovšem bouřlivěji a pálily se přitom japonské vlajky z dob druhé světové války.

Mohla z toho být dlouhá váda, nepříjemná pro celý svět, nikoli pouze pro region, a domněnku, že spor hned tak neskončí, podpořil čínský premiér Wen Ťia-pao, když se v kuloárech Valného shromáždění OSN odmítl setkat se svým japonským protějškem Naotó Kanem. Teď se však sešli v Bruselu a zdá se, že vášně pozvolna vyprchávají.

Oč tu jde?
A proč vypukla nynější roztržka?

Začněme odpovědí na druhou otázku.
Začátkem září se čínská rybářská loď srazila s dvěma japonskými hlídkovými čluny. Japonci od začátku tvrdí, že čínské plavidlo do těch jejich narazilo svévolně. Čínskou posádku propustili brzy, ale kapitána až po sedmnácti dnech. Čína se přitom jeho propuštění domáhala velmi razantně a své nároky zdaleka nepodepřela jen diplomatickým a ekonomickým nátlakem, o němž jsme si řekli na úvod.

Během té doby zadržela čínská policie čtyři Japonce, kteří se měli v Číně podílet na likvidaci pozůstatků japonské munice z druhé světové války, a obvinila je z nezákonného vstupu do vojenské prostoru a de facto ze špionáže. Těžko se ubránit dojmu, že Číňané chtěli mít rukojmí, které by vyměnili za svobodu pro svého Japonci zadržovaného kapitána.

Teď však obě strany říkají, že své vztahy chtějí zlepšit. A určitě na to přišly ještě před tím, než se v noci na úterý – údajně neplánovaně – sešli v Bruselu premiéři Wen a Kan. Svědkové tvrdí, že na summitu Evropské unie a Asie, na který Wen a Kan do Bruselu přiletěli, se premiéři navzájem vyhýbali. Ale po jednání si vyšli na chodbu, a tam na sebe narazili, zcela spontánně, jak praví předseda japonské vlády, a tu dalo slovo slovo, a hned se oba dohodli, že napříště se bude jednat také na vysoké úrovni a že jednání budou pravidelná. Stejně jako nevládní výměny.

Historka o spontánním setkání je příliš zábavná na to, aby byla stoprocentně pravdivá. Je zřejmé, že Japonci o takovou schůzku dlouho usilovali. A ani Číně, když její kapitán je teď na svobodě už téměř čtrnáct dní, nebyla zjevně proti mysli.

Obě strany se vzájemně potřebují. Japonsko chce čínské suroviny a chce využít stále ještě levné čínské pracovní síly. Čína stojí o japonský kapitál a o japonské technologie.
Obě strany mají vlastní důvody, proč se vyhnout vzájemné politické a bezpečnostní konfrontaci. Turbulenci v oblasti spolehlivě zajišťuje nepředvídatelná a vojensky nebezpečná Severní Korea - a Peking se s Tokiem shodnou, že tu věru není zapotřebí vytvářet další ohniska napětí.

Ale jestliže jsou Čína a Japonsko partneři, jsou to také rivalové.
Obě země by ve své části světa chtěly být jasným hegemonem.

Západ by z Japonska, z něhož je plně demokratický stát a štědrý dárce rozvojové pomoci, rád udělal stálého člena Rady bezpečnosti OSN. Číně se to nelíbí.

Čína má podezření, že Japonsko by se se svou moderní armádou mohlo vrátit k militaristickým tradicím, a Tokio zase čím dál hlasitěji kritizuje stále rostoucí vojenské výdaje Číny.

Živé jsou spory o druhou světovou válku i spory o prestiž, z nichž některé jsou staré několik století: Přerostl japonský žák svého čínského učitele? A naopak: Nezaostává už dnes kdysi proslulá japonská ekonomika za čínskou?
A nezapomínejme na spory o území a závod o suroviny. Protože obojí se promítlo do zářijového zhoršení čínsko-japonských vztahů.

Čínský kapitán se s japonskými plavidly srazil ve vodách u ostrůvků, nárokovaných jak Pekingem (který jim říká Ti-ao-jü-tchaj), tak Tokiem (které je zná pod jménem Senkaku). Jsou to nehostinná, bezútěšná, bezvodá skaliska – jenže jsou u nich rozsáhlé zásoby zemního plynu. A ten je životně důležitý pro obě země, které, protože jsou zaměřeny exportně, mají enormní spotřebu surovin a energie. A právě proto, pokud jde o energii a suroviny, nerady ustupují tomu druhému – ať už ve Východočínském moři, nebo na Středním východě.
Spočteno, zváženo: Peking a Tokio mají stejně tolik důvodů k tomu, aby byli dobrými partnery, jako k tomu, aby se čas od času postavily proti sobě. A to velmi ostře.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.