Místo přání k narozeninám Haně Zagorové se ohlížíme za její celoživotní dráhou

Píseň Zbyška Bittmara a Věnceslava Juřiny Už je mi šestnáct, jejíž ukázku uslyšíte v úvodu, pochází z rozhlasového minimuzikálu Žalm pro sebe, natočeného v roce 1968; to už měla Hana Zagorová 22. Šestnáct jí bylo v roce 1964, rok po ne úplně vydařené účasti v soutěži Hledáme nové talenty.

Jejího zajímavého hlasu a projevu si ale všiml hudební dramaturg ostravského rozhlasu František Trnka a natočil s ní Písničku v bílém v roce 1964, však jsme ji v Tónech už hráli.

Další umělecká pouť rodačky z Petřkovic je známa poměrně podrobně, od roku 1969 po odchodu do Prahy se do Ostravy a jejího rozhlasu vracela jen občas. Třeba koncem března 1989, kdy znova natočila Obraz smutný slečny Drahoslava Volejníčka s textem Jana Růžičky. První verze pocházela z roku 1968, snímek byl dokončen 9. září, pár dnů po smutném srpnu toho roku.

Hana Zagorová na Českém plese, který se konal v únoru 2020 v Obecním domě|foto:Fotobanka Profimedia, Profimedia

Politickým souvislostem se smutná slečna prostě neubránila. Po neklidném jaru 1989 přišlo Několik vět, Hančin podpis, památný Jakešův projev o hodné holce, co ale bere 600 tisíc ročně, a takzvaný zarach, naštěstí jen krátký.

Další roky sice nebyly pro Hanu Zagorovou lehké, na pár let se skoro odmlčela, ale v druhé půlce let devadesátých se dala znova do psaní, zpívání, natáčení, moderování a koncertování. To už i s manželem, špičkovým operním pěvcem Štefanem Margitou.

Šťastná léta ukončil až předloni covid, který Hančinu celoživotně nepevnému zdraví osudově ublížil...