Na cestě, tentokrát zcela sám. Temný pohled do duše Jacka Kerouaca

V autobiografické novele Big Sur se Jack Kerouac (1922–1969) snaží uniknout z velké samoty a z ní plynoucí úzkosti, kterou v pozdější fázi svého života cítil. Lidé ho vnímali a stále vnímají jako slavného spisovatele, významného představitele beat generation, nadšeného stopaře z románu Na cestě a neúnavného krále večírků. Jak se ale viděl on sám na konci padesátých let? V premiéře dramatizace režijního dua Kristýny Jankovcové a Adama Svozila uslyšíte Honzu Hájka, Ondřeje Brouska, Miloslava Königa a další.

Big Sur je kronikou pobytu na chatě na pobřeží Kalifornie, kde se Kerouac snaží o samotě vystřízlivět, sebrat se a najít sebe samého. Touží si navodit znovu pocit blízkosti a plnosti života, který zakoušel v mládí s Nealem Cassadym (Deanem Moriartym) během společných cest po Americe. V Big Sur však zjišťuje, že sice dokáže opět potkat ty stejné lidi, navštívit večírky nebo stopovat, jenže tyto vnější atributy už svůj účel neplní.

Celá dynamika závislosti

„Estetiku beat generation pozřel mainstream, všichni jeho přátelé a známí vybudovali zázemí a domovy, zatímco on u sebe tuto schopnost nenachází. Není schopen se natrvalo zastavit, a tak setrvává na cestě, tentokrát však zcela sám. V předloze je skvěle zachycen nekonečný cyklus nadějí a zklamání, neustálých porušování vlastních předsevzetí a následných konfrontací s odporem k sobě samému. Prostě celá ta dynamika závislosti,“ vysvětluje Adam Svozil, který se spolu s Kristýnou Jankovcovou vydal cestou fragmentární, kolážovité, výrazně rytmizované až téměř hudební struktury. Ta velmi dobře odráží Kerouacovu subjektivní realitu v předloze, a zároveň se formálně vztahuje k jeho tvůrčímu odkazu a osobnosti celkově.

Do role Jacka Kerouaca tvůrci obsadili Honzu Hájka|foto: KIVA

Do role Jacka Kerouaca tvůrci obsadili Honzu Hájka, jenž citlivě komunikuje intimitu Kerouacových vnitřních monologů. V kontextu celé adaptace na něj však čekaly další herecké výzvy. „Kromě temnější stránky Kerouacovy osobnosti, která je naplněná depresemi, neustálou sebekritikou a sebeironií, ztvárňuje Honza i polohy energeticky výbojnější, například nové přísliby naděje, pokus o vztah, útržky vzpomínek, kde se objevují stopy té živoucí pulzující existence, jakou známe z románu Na cestě. Další zajímavou polohou, kterou jsme z předlohy cítili, byla až taková téměř komická dětinskost, se kterou se na povrch dere spisovatelovo ego a s ním spojená ctižádost. Také jsme nechtěli opomenout tu zvláštní dynamiku křehké emocionality a zároveň silné potřeby neustále manifestovat okolí svou maskulinitu,“ vysvětluje Kristýna Jankovcová.

Temný pohled do duše spisovatele, kterou uzavírá obraz smíření, možná více chtěného než prožitého, uslyšíte 15. března na Vltavě.