Nad Šlahouny svítí sluníčko

Loňské Šlahouny byly tak mokré, že i kdyby byly sebedokonalejší, nemohly se zkrátka vydařit. Bylo proto pochopitelné, že bezprostředně po skončení loňské kopřivnické akce organizátoři do pořádání dalšího ročníku moc chuť neměli. Nakonec se ale Víťa Váňa (hlavní organizátorská postava Šlahounů) rozhodl rozšířit festival dokonce na dva dny (poprvé v historii) a domluvil se s Milanem Caisem (sochařem, výtvarníkem, bubeníkem a zpěvákem Tata Bojs), který navrhl festivalu „vizuální podobu“ - od scén až po plakáty.

Šlahouny byly barevné a veselé a jejich návštěvníci velmi různí - od máničky v tričku Iron Maiden, intelektuála v batice, těhotnou v romantickém očekávání až třeba po mamky-rockerky s dětmi. Nevím, jestli každý z nich přijel jenom na „ty svoje kapely“, ale myslím, že tohle rozpětí lidí docela odráželo i rozpětí hudebních stylů, ze kterých mohli vybírat. Rockově orientovaná byla green stage, ve žlutém-dance stanu se vystřídala spousta djs a růžová- hlavní scéna měla patřit „hvězdám“- Vltava, Support Lesbiens, Plastic People Of The Universe, Priessnitz, Tata Bojs a další). Takže zaříkávadlem některých kapel, které se letos na tuto A stage nedostali, se stalo „příští rok jdem na pink“.

Letos (aspoň v sobotu 7. června, kdy jsem se na festival vypravila) bylo v Kopřivnici takové vedro, že bych se během dne nejraději schovala do stanu nebo se šla koupat. To jsem ale neudělala - na rozdíl od některých jiných - takže jsem odpoledne koukala na sálající škváru pod pódii kopřivnického stadiónu, kam se odpoledne moc lidí tančit nevydalo. Posedávali na trávníku a až kolem šesté se postupně začali stahovat „blíž ke kapelám“. Těžko říct, jestli to byli samotní Skyline, kdo jako první viditelněji přilákali lidi dolů, nebo to bylo to, že se trošku ochladilo a začaly se šířit zprávy, že ze západu se valí šílená vichřice a bouřka, a že tak přestalo být jisté, jestli uslyšíme všechno naplánované...

Přejížděli i ti, kteří byli na Šlahounech očekáváni nejvíc, což mně připadalo už podle toho, že na ně - na Tata Bojs - skákali lidi už při jejich zvukovce. Každopádně hodně působivé bylo promítání různých lidských očí na dvě bílé nafukovací bulvy v pravé a levé horní části pódia, spuštěné v okamžik začátku „oficiálního“ vystoupení Tata Bojs. To si Milan Cais, který tohoto Nočního hlídače vystavoval předtím na střeše Goethe institutu v Praze, schovával jako vyvrcholení Šlahounů.

Programově byly Šlahouny vyřešeny docela zdařile, rozhodně jsem nemohla mít pocit, že nestíhám přebíhat od pódia k pódiu a zběsile hledat v programu, což se dneska na některých větších akcích stává. V tom byly Šlahouny opravdu rodinné. Jediný problém byl v tom, že zvukovky z hlavní scény občas přehlušily koncert na zelené scéně, což jako by neomaleně naznačovalo, kam se ubírá větší pozornost. Na druhé straně bylo příjemné, že "pořád něco běželo" a ostatní chvilky vyplnilo prohlížení různých těch korálků ve stáncích nebo čekání na záchod. Toi Toi ale byly skvělé a kupodivu prázdné.

Na Šlahounech to bylo opravdu fajn, jenom se určitě počítalo s více lidmi. Přišlo jich asi dva tisíce, což opět potvrzuje to, že festivalů je u nás už docela dost, publikum je trošku zmlsané a pokud nepřijede nějaká výraznější zahraniční hvězda, těžko si festival přitáhne těch tisícovek více, i když bude dobře zorganizovaný, atraktivní a počasí ho nebude zlobit... Tak uvidíme příští rok.

Oficiální stránka