Naštěstí byli žraloci flegmatičtí

Říká se, že dobrý žralok je mrtvý žralok. A film Čelisti tuto odpradávna sdílenou domněnku ještě přiživuje. Těžko říct, proč si žralok získal u lidí tak špatnou pověst. Výsledkem je však, stejně jako u vlků v severních částech světa, mnohdy jejich nesmyslné vraždění.

Přitom smrt člověka při plavání v moři způsobují mnohem častěji jiné věci než žralok. Odborné časopisy uvádějí, že z 375 známých druhů žraloků na člověka útočí pouze 30 druhů, navíc často potom, co je člověk vyprovokuje.

Vybavená pokyny instruktora nedělat prudké pohyby a nijak zvíře nedráždit se vydávám lodí od břehů dominikánského městečka Bávaro na širé moře, ke korálovým útesům, kde žije kolonie žraloků vousatých. Žraloků, které odborníci z organizace Sharks Interactive cvičí ke kontaktu s člověkem, jak mi vysvětlil ředitel zoologických operací José Taveras.

„Oni vědí velmi dobře, že jste tady. Ale protože je cvičíme, nenechají se tím vyvést z míry. Proto vám říkám, než tam vlezete, abyste se k nim moc nepřibližovali, abyste se jich nesnažili dotknout, abyste je prostě nijak nestresovali. V žádném případě bychom tam nepustili člověka, který by kolem žraloků zběsile plaval, kopal na všechny strany. Zkrátka, učíme je ignorovat, že mají kolem sebe lidskou společnost,“ vysvětluje mi instruktor.

Se šnorchlem a potápěčskými brýlemi v ruce zírám z paluby na tajemnou vodu, ve které se prý prohánějí žraloci a jako bonus také rejnoci. Ano rejnoci, jejichž kamarád za velké pozornosti médií před lety zapíchnul svým ocasem moderátora pořadů o přírodě a lovce krokodýlů Steva Irwina.

A to není všechno. Moje výprava za žraloky se koná přesně ve dnech, kdy v americké televizi CNN sleduji už několik dní za sebou tragický osud cvičitelky z Orlanda, kterou zabila v mořském parku kosatka.

Donekonečna se to však odkládat nedá. Nasazuji šnorchl a brýle a sestupuji po těch asi pěti schůdkách, které mě dělí od mořské hladiny. Na posledním schodu si uvědomuji, že jsem se proboha zapomněla zeptat na to nejdůležitější. „Jak velcí jsou?“ ptám se naléhavě instruktora, ale odpovědi se nedočkám.

Dominikánec, který mě přivádí k vodě a který, jak doufám, mě v následující asi půlhodině nespustí z očí, jen krčí rameny, jako že nerozumí. No jasně, tohle Dominikánci dělají, když se chtějí vyhnout nepříjemným dotazům. S nadějí, že tam jsou půlmetrová stvoření, spíš k smíchu než pro strach, se nořím do vody.

Jsou tam, jsou šedohnědí a nemají půl metru. Ti větší tři metry, ti menší, což budou patrně samečkové, jsou asi dvoumetroví. Snažím se zachovat klid a opakovat si to, co mi před chvílí řekl José Taveras na otázku, jestli mi může zaručit, že jeho žraloci na člověka nezaútočí. „Absolutely,“ odpověděl José.

José asi skutečně ví, o čem mluví. Majestátní mořská stvoření si kolem mě proplouvají jako bych tam ani nebyla. Snažím se podívat do jejich vyhlášených studených očí, ale nemám šanci. Ignorují mě. Žralokům jsem, zdá se, úplně ukradená. Ostatně, jak se dozvídám později od Josého Taverase, nepatřím do oblíbeného jídelníčku žraloka vouskatého.

„Máme žraloky vouskaté. Vybrali jsme si je proto, že to jsou druhy, které jsou ze žraločí rodiny nejznámější. Víme, jakou potřebují mít kvalitu vody, co žerou, známe dobře jejich fyziologii, víme, jak se chovají. Živí se živočichy, kteří žijí hlavně u dna. Jedí ryby, chobotnice, olihně. V naší společnosti však máme také jiné druhy žraloků, ale ti ještě nejsou dostatečně vycvičení,“ vypráví José.

Žraloci vouskatí vycvičení jsou. Před snahou přiblížit se k nim mizí v hloubi moře. Asi ne nadarmo se žralokům vouskatým říká také žraloci neteční. Bez šance je také jakýkoli bližší kontakt s rejnoky. Plují u dna a tváří se, že o mě vůbec nevědí. Až když jeden z instruktorů jednoho rejnoka chytí, mám možnost pohladit jeho hedvábně hladkou kůži. To ale jen do chvíle, než v průměru asi metr a půl velké stvoření stočí k mému tělu svůj nebezpečný ocas. Zbaběle opouštím instruktora a plavu rychle pryč. Za žraloky. Je to bezpečnější.

Na břehu moře pak s José Taverasem debatuji o tom, proč má vlastně člověk takovou hrůzu ze žraloků. Možná proto, že žralok je jediným živočichem, kterého člověk není s to zkrotit. Postupem času člověk ovládl téměř celou živočišnou říši. Porazil lvy, tygry, medvědy, nosorožce. Jenže Žralok, skrytý v mořských hlubinách, člověku uniká. A právě to člověka na žralocích přitahuje,“ míní José Taveras.

„Žraloci lidi stále přitahují. Chtějí o nich vědět více. Považují je za nebezpečné tvory, za zabijáky a tady mají šanci se jim přiblížit, dotknout se jich. A to je to, co lidi vzrušuje. Discovery Channel jednou věnoval celý týden delfínům, ale na přání diváků měl pak celý měsíc jen o žralocích. Na druhou stranu lidé žralokům nerozumějí a nesmyslně je zabíjejí, protože nechápou, jak důležitou roli mají v ekosystému, v mořském životě. My dáváme lidem možnost žraloky lépe poznat, naučit se je pozorovat. Až se s nimi setkáte, změníte na ně navždy názor. Za to vám ručím,“ prohlašuje instruktor.

Jak mi José Taveras vysvětluje, každý rok přiváží společnost Sharks Interactive ke žralokům tisíce lidí. Za sedm let aktivit společnosti je to už pěkná řádka turistů a výnosný byznys. Vedle korálových útesů u dominikánského Bávara má společnost svoji pobočku také na Jamajce a v mexickém Cancúnu. Žraloky si buď loví sami nebo je, v případě Dominikánské republiky, dostávají od národního akvária v Santo Domingu.

„Jsou to často zvířata, která byla zraněná a která akvárium zachránilo. Státní instituce však nemají dost peněz na to, aby se o ně dále staraly, a Sharks Interactive jim pak zajistí lepší život,“ vysvětluje mi José Taveras.

Hlavní však je to, že se z plavání se žraloky stává v posledních letech výnosný byznys. Za mořskými šelmami vyrážejí turisté do desítek lokalit po celém světě. Vedle Karibského moře jsou vyhlášená pobřeží Austrálie a Filipín. Zejména v chudších zemích pak sílí tlaky, aby na pozorování žraloků nevydělávali jen podnikatelé. Světový fond na ochranu přírody se například snaží prosadit, aby část z příjmu z návštěv žraloků připadl na ochranu fauny a flóry.