Nejde jen o sádlo! Podcast o tom, jak se žije ženám, které nanaplňují představy štíhlé krásy

Sádlo pojednává o společenském tlaku na ženský vzhled a o tom, jak spletité jsou cesty k přijetí vlastního těla. Co pro vás bylo impulzem pustit se do tak osobního tématu?

Původně jsem chtěla udělat divadelní představení, kde se vyjádřím k tomu, co pro mě znamená život v těle, které nikdy nevypadalo tak jako těla modelek na obálkách časopisů. Měla jsem pocit, že si to téma chci nějakým způsobem zpracovat a jít dál. Dospěla jsem totiž díky životním okolnostem a mateřství do období, kdy se poprvé tak nějak víc přijímám. A chtěla jsem reflektovat, jak často si nevědomky lidé vzájemně ubližují a že tlak na ženský vzhled je opravdu obrovský.

Nebyla to také forma terapie?

To jsem právě nechtěla, proto jsem představení založila nikoliv na svém příběhu, ale na příbězích řady jiných žen, se kterými jsem točila rozhovory. Ta nahrávaná svědectví byla ale opravdu silná a mně začalo docházet, že se dotýkám velikého tématu. Přišlo mi škoda vystříhat z rozhovorů jen krátké úryvky do představení, a proto jsem nabídla Radiu Wave téma a materiál pro vznik samostatné podcastové série.

Ridinu Ahmedovou znají mnozí hlavně jako zpěvačku nebo jako lektorku hlasových dílen Hlasohled|foto:Stanislav Soukup

Je důležité zmínit, že ačkoliv se váš podcast jmenuje Sádlo, není obhajobou obezity, ale dá se vztáhnout na jakékoliv vybočení z normy současné společnosti.

Já rozhodně ani v nejmenším obezitu neobhajuji ani k ní nenabádám. Jsem ale toho názoru, že si každý člověk zaslouží základní úctu a respekt bez ohledu na to, co je jeho životní výzvou. Každý nějaké těžké osobní téma k řešení má, myslím si. Navíc hlavním tématem podcastu není navzdory názvu nadváha jako taková. Snažím se poukázat na to, že jakmile se žena odchýlí jakýmkoliv směrem od ideálu krásy, přichází destruktivní tlak ze strany společnosti, který je těžké ustát.  Stejné věci zažívají ženy hubené, vysoké, pihaté, zrzavé, s velkým nosem či malými ňadry. A bylo by skvělé učit se úctě k lidské pestrosti.

Kromě divadelní performance Sádlo, kterou chystáte pro Palác Akropolis v červnu, připravujete ještě osvětovou kampaň Moje tělo je moje. Oč jde?

Když jsem dělala rozhovory pro podcast, tak jsem si ujasnila, že mi nestačí jen zkonstatovat, že body shaming je běžnou součástí každodennosti v mnoha rodinách, partnerských vztazích i leckde jinde a že ženy často slýchají nevyžádané a velmi zraňující komentáře ohledně svého vzhledu. Začala jsem mít pocit, že chci přispět k tomu, aby se situace začala měnit. Proto vznikl projekt Moje tělo je moje, ke kterému v únoru spouštíme na HitHitu kampaň. Cílem je dát dohromady prostředky, abychom mohli iniciovat besedy na základních i středních školách a veřejnou osvětu v oblasti body shamingu. V našem týmu bude i psycholog a budeme se snažit nabízet inspiraci a podporu také rodičům, kteří přemýšlejí o tom, jak o těchto věcech mluvit se svými dětmi. Cílem je přispět k tomu, aby společnost byla ohleduplnější, empatičtější a informovanější.

Čtěte také

Krása se po ženách vyžaduje, říká Ridina Ahmedová, autorka podcastu Sádlo

Doprovázejí váš podcast také rozhovory s odborníky?

Ano, chystáme tři doprovodné debaty s odborníky. První se zabývá tím, co je to ideál krásy, jak se proměňuje a s čím souvisí. Druhá debata pojednává o sádlu a fyzickém zdraví. Existuje jen jedna správná konstituce? Nebo jsou různé typy lidí a každý má jinou stavbu těla? Dá se určit hranice toho, co je ještě zdravé a co už nikoli? Tématem třetí diskuse je pak psychické zdraví a to, jak si ho udržet.

Klíčovým tématem vašeho podcastu je sebepřijetí, což je práce na celý život. Kde udělat první kroky?

První krokem k tomu, abychom si tyto bolesti hojili, je o tom mluvit, vynést to téma „na světlo“. Pak s tím můžeme dál pracovat – třeba chodit na terapii, odpustit okolí i sobě. To, že o svých problémech ženy v mém podcastu mluví, je velký krok směrem k sebepřijetí.

Na druhou stranu váš podcast vybízí k větší citlivosti vůči tomu, co druhým říkáme. Každý z nás je odlišný vesmír a příběh. Byla bych co nejvíc zdrženlivá, pokud jde o hodnoticí komentáře. Když o tom ten druhý začne mluvit a zeptá se mě na můj názor, tak o tom budeme třeba diskutovat. Ale přimlouvala bych se za to, abychom šetřili nevyžádanými komentáři. Abychom byli ohleduplní. To mi přijde moc důležité.

Dílna Ridiny Ahmedové|foto: archiv

Sádlo je vaší první spoluprací s rozhlasem, přitom se práci s hlasem věnujete řadu let nejen jako zpěvačka a hudebnice, ale i jako lektorka hlasových dílen. Už patnáct let vedete platformu Hlasohled. O co jde?

Hlasohled je centrum pro práci s lidským hlasem, které jsem založila. Organizujeme mnoho programů věnovaných lidskému hlasu a zpěvu, většina z nich je přístupná nejširší veřejnosti a není třeba „umět zpívat“. Jsem přesvědčená, že zpívat má smysl pro všechny, které to láká, navzdory tomu, co občas slýcháme o tom, že musíme „umět“ zpívat. Tyto moje workshopy mě inspirovaly k tvorbě Sádla. Na hlasových seminářích totiž mí klienti často překračují při „setkávání se se svým hlasem“ s velkou osobní odvahou svoje hranice, protože se moc stydí zpívat, a často se osmělují jen pozvolna. Já jsem vůči nim v roli lektorky a u hlasu žádné osobní bloky překonávat nemusím. Ale myslím si, že každý máme své „složité“ téma, a to moje byl vztah k vlastnímu tělu. Rozhodla jsem se tedy v rámci osobního „fair play“, že si taky sáhnu na svoje těžké téma. A tak vzniklo Sádlo. Chodí mi tolik krásných, dojemných ohlasů, že vůbec nepochybuji, že to celé má veliký smysl.