Největší evropské zvíře se pomalu vrací do volné přírody. Ani polští zubři ale ještě nemají vyhráno

Málokterý živočišný druh zasáhla válka tak jako zubra, blízkého evropského příbuzného amerických bizonů. Zubři museli postupně ustupovat ubývajícím lesům. Zdecimovala je ale až první světová válka, kdy je lidé lovili kvůli hladu. Ve volné přírodě vyhynuli v roce 1919. Vědcům se je ale podařilo ze zajetí do lesů vrátit. Nejvíc zubrů žije v Polsku a přímo vyhlášený je jimi Bělověžský prales u běloruských hranic.

Jsme v té části Bělověžského pralesa, kde je národní park. Vstupuje se do něj vysokou dřevěnou branou z roku 1930. Sem do přísně chráněné zóny se smí jen s odborným doprovodem.

Původní panenský prales se zachoval díky tomu, že jej polští králové a později ruští carové využívali jako lovný revír. Je to trochu paradox, říká průvodkyně skupince turistů, kteří na sebe preventivně rozprašují repelent.

Prales vypadá každou chvíli jinak, tady je mokřad s olšemi, tam staré vysoké duby, mnoho stromů tu leží ztrouchnivělých a porostlých houbami. Přirozené prostředí pro zubry, největší evropská suchozemská zvířata. Chtělo by to ale pořádné štěstí je tady potkat.

Zubří rezervace

„Zubr je krásné, majestátní zvíře, které se tady cítí jako doma. To my jsme v pralese vetřelci,“ říká Jarosław Sawicki, lesník, který tady v Národním parku má na starosti ochranu zubrů. Potkáváme se o pár kilometrů dál, v ohradě s velkým nápisem Rezerwat Pokazowy Żubrów, což je taková malá zoologická zahrada uprostřed pralesa.

V Bělověžském pralese najdete přírodu v podobě, jakou dříve měla prakticky celá střední a východní Evropa

„Jsme v místě, kde chováme velká zvířata, která žijí v pralese – jeleni, divočáci, losi, vlci. Ale rezervace vznikla hlavně proto, aby se tady návštěvníci mohli podívat na zubry,“ vysvětluje Jarosław Sawicki.

V oboře chovají celkem devět zubrů, z nichž ten nejmladší je starý jen pár dní. Protože je horko, zubři líně pospávají ve stínu stromu. Před sto lety zubři málem vyhynuli, nedaleko odtud krátce po první světové válce pytlák ulovil poslední divoce žijící kus.

Návrat zubrů

„V roce 1929 iniciovali návrat zubra do volné přírody přírodovědci, lesníci, ochránci přírody a pracovníci parku. Poslední kusy žily v zajetí v soukromých chovech a zoologických zahradách na Ukrajině, v Rumunsku, Bulharsku a dalších zemích,“ vypráví lesník.

Jarosław Sawicki, lesník, který má v Bělověžském národním parku na starosti ochranu zubrů

„Vykoupili je, převezli sem a vybrali z nich nejvhodnější kusy pocházející z bělověžské nížinné linie. Dvě samice a jeden samec založili celou novou populaci.“

Dnes žije na světě divoce na tři tisíce zubrů, z toho třetina právě v Bělověžském pralese. Skoro 600 na polské a přes 500 na běloruské straně hranice. Vzájemně ale nepřicházejí do kontaktu

Ještě není vyhráno

„Když se v padesátých letech ustálila hranice mezi Polskem a tehdejším Sovětským svazem, vykáceli po celé délce pralesa pás, na kterém je ve třech řadách 2,5 metru vysoký plot s ostnatým drátem. Takže zubři ani další zvířata mezi sebou nemají kontakt,“ vysvětluje Jarosław Sawicki.


Stále nám na záda dýchá strašák, že zubry zasáhnou choroby, slintavka a kulhavka a jiné, které by je mohly velmi rychle zdecimovat.

Zubří populace v pralese se už dostala na podobnou úroveň jako v roce 1824, tehdy byla podle dochovaných záznamů nejvyšší. Stále je to ale jen zlomek oproti dobám dávno minulým, kdy zubři žili na celém kontinentu. Nejen proto jsou stále ohroženým druhem

„Stále nám na záda dýchá strašák, že zubry zasáhnou choroby, slintavka a kulhavka a jiné, které by je mohly velmi rychle zdecimovat,“ obává se Jarosław Sawicki. „Snažíme se proto populaci rozprostřít i na další místa. Chceme, aby bylo možné stáda obnovit z jiných chovů, kdyby tady zubři z nějakého důvodu vyhynuli.“

Co dělat, když zubr zaútočí?

V náplni práce Jaroslawa Sawického je přibližovat se čas od času i k divoce žijícím zubrům, které monitorují vědci. Zubří samec může vážit až 900 kilogramů, to pak člověku pořádně buší srdce hrůzou, když se proti vám rozeběhne, směje se pan Sawicki.

V rezervaci žije skupina devíti zubrů

„Zažil jsem už situace, kdy jsem se musel před útočícím zubrem schovávat za stromy. Když zvíře běží a udeří do stromu, získáte čas odskočit za jiný. A i když netrefí strom, můžete alespoň odskočit stranou a získat čas,“ radí lesník s tím, že zubr pak musí při své váze udělat kolečko, aby se mohl obrátit a zase se proti vám rozběhnout.

„Tady v rezervaci máme za zubřím výběhem ohradu z dvoumetrových prken. Dřív, když jsem byl mladší, se ty dva metry přeskakovaly jedním skokem. Hop a za zády bum do plotu,“ směje se.

Nejnebezpečnější jsou prý krávy po otelení. Když v lese člověk potká zubří mládě, měl by okamžitě vzít nohy na ramena. Jinak ale podle Jaroslawa Sawického není problém zubry z uctivé vzdálenosti pozorovat. Nejsnazší je to prý v zimě, když zubři vycházejí z lesa hledat potravu na mýtiny a louky.

autor: vid
Spustit audio