Některé věci si zbytečně beru, říká herec Jan Hájek

Jaký máte vztah k Michelu Houellebecqovi?

Houellebecq je pro mě fenomén, esence drzosti, se kterou se ostatně musí potýkat a vypořádávat hlavně on sám. Pohádka o tom, proč nenazývat věci pravými jmény. Odněkud vím, že se ho kolikrát obávali pozvat na festivaly, protože často zdemoloval a vypil s holkama (a jen čert a on ví, kde se tam vzaly) celý hotel. Ale zkuste dělat, že neexistoval bílý heterosexuální muž – dnes už spíš psanec než spisovatel. To nejde. Když ho k sobě pozvete, dá vám nejdřív pocit, že katastrof se dnes už nemusíte bát, protože jsou předvídatelné a tím ztrácejí svou hodnotu. A můžete se na ně taky dívat z hlediska vědy, psychologie, sociologie. Jeho myšlenky jsou jako předměty v rozvrhu s odstředivou silou. Houellebecq je dnes už ale starší a vědomě se „loupe“ právě skrz Florenta-Clauda Labrousta, začíná být dostředivější v tom, co sděluje. U někoho hrozně klesl, ale někdo, kdo mu vůbec nerozuměl, má teď zase jedinečnou příležitost. Za mě je Serotonin jeho nejsrozumitelnější, nejmainstreamovější kniha.

Jan Hájek je nesporně jedním z nejvýraznějších hereckých talentů své generace|foto:Mona Martinů

Ale stále i dost odpudivá – na mainstream…

Samozřejmě, představení Serotonin vnímám zároveň i jako stand-up nabádající lidi k sebevraždě… Ale spíš k vnitřní sebevraždě. Sebevražda je jako ta katastrofa. Ale ta vaše soukromá, aniž byste si, a tím pádem i ostatním, ublížili, je skutečně zajímavá. Procesivní. Žijete.

V čem vidíte podstatu osobní tragédie hlavního hrdiny Serotoninu Florenta-Clauda Labrousta?

Láska má najednou i v jeho životě cenu, přiznává jí hodnotu. Nevaruje nás před archetypy žen, ty musíme poznat… Varuje nás jen před pravděpodobným selháním nás samých, myslím nás mužů, na cestě za Platónem. Když se ve vzpomínkách dostává ke Camille, s níž se cítil nejlíp a s níž mohl asi i zažít něco jako pravou lásku, stále opakuje „o ní až později“… Což se mi zdá docela přesně vystižené, jak člověk vytěsňuje, kde mu bylo dobře. Florent-Claude je nihilista zakonzervovaný ve vlastním světě, ale není se zase tak čemu divit. Současná společnost tyhle stavy v lidech vyvolává. Nemyslím si, že je ufňukaný nebo něco takového, příčiny jeho depresivního stavu jasně chápu, hlavně skrze příběh jeho rodičů. Má dost komplikovaný vztah s matkou, což se odráží v podstatě ve všech ženských postavách, které se v jeho knihách objevují – cupuje je na kusy, nedává jim prostor, aby se mohly ukázat v dobrém světle.

„Čím je člověk starší, tím víc se izoluje. V mladším věku je i ta izolace kolektivnější.“|foto:Mona Martinů

V Serotoninu mluví o otcově nevyléčitelné rakovině a o tom, jak zareagovala matka…

Sehnala jed a s otcem spáchali společnou sebevraždu. Florent-Claude to vnímá jako zradu, rodiče ho opustili. Tedy hlavně matka. Což pravděpodobně vychází z Houellebecqových osobních zkušeností z dětství. Jeho matka odešla žít s jiným mužem, bez něj – odtud Houellebecqův názor na ženy ve všech předchozích knihách. Teď, možná jak je starší, pookřává, dostává se ze svých zarputilých izolací. Začíná uznávat lásku, stárne a začíná si všímat toho, co v jeho životě mělo cenu a co ne. V tomto románu to ze sebe nějak pustil. A varuje nás před odkládáním na později. Předtím si pořád myslel, že ještě potřebujeme hledat někoho lepšího, než máme.

Čtěte také

Nechtěl jsem, aby v každém záběru bylo hovado, popisuje Jan Hájek roli manžela Boženy Němcové

Že pořád na něco čekáme a ono to možná nikdy nepřijde… to se objevuje už v jeho úplně první knize Rozšíření bitevního pole.

Rozšířil jsem své pole o MeeToo. (úsměv) Když jsem si koupil Serotonin, napustil jsem si vanu a začal číst. Četl jsem o všech těch rituálech, které tam popisuje, kolik cigaret kouří denně a podobně, pak jsem to odložil na později. A do toho mi zrovna zavolal Matěj Samec, jestli bych nechtěl Serotonin s nimi v Meetfactory dělat. Tak jsem knihu zase otevřel a dočetl. A zkoušení bylo skvělé. Objevil jsem Matěje, pro mě je to jeden z nejlepších dramaturgů u nás. Jeho tvůrčí práce s textem je neuvěřitelná. Způsob, jímž se dokáže naladit na autora, jsem nezažil. V kombinaci s tak citlivou režisérkou, jakou je Natálie Deáková, mě zase začalo divadlo bavit… Jsem rád, že se všechna ta představení hned vyprodala. Celé se to podle mě moc povedlo a já jsem si to užil, i přestože, jak už jsem říkal, ten text obsahuje návod na sebevraždu, jde za hranu. Když čtete knížku, je vaše soukromá věc, co se vám odehrává v hlavě. Když podle knihy uděláte představení, musíte si o tom už něco myslet, musíte se k tomu nějak postavit. Mě by ale spíš zajímalo, co si o tom myslíte vy?

„Serotonin není přesvědčování k hromadné sebevraždě. Ale návod tam neoddiskutovatelně je,“ říká Jan Hájek o inscenaci v MeetFactory|foto:Andrea Černá,MeetFactory

Podle mě to bylo jedno z nejpodařenějších představení, jaké jsem v Meetfactory viděla.

Aha, vy to berete takhle. Jsem fakt rád, že to má u diváků úspěch. A ono taky, ruku na srdce, pojmenovat knihu Serotonin je dobrý krok z hlediska připoutání pozornosti.

Jak moc vás ovlivňují postavy, které hrajete, potom ve skutečném životě? Zůstane ve vás něco z Florenta-Clauda?

Nic z něj ve mně nemůže zůstat, protože ho dopovím. Ale v tomhle případě jsem si odnesl určitou spojitost mezi sebereflexí a mytologií. Když mi bylo devatenáct, šel jsem do všeho naplno, teď už si držím větší odstup. Ale samozřejmě jakmile se soustředím na nějakou látku, která nabízí určité terče, začnu si jich v okolí všímat. Kdybych se ale do všech rolí měl úplně pokládat, přijdu o odstup. Nesnáším to označení, ale jde o součást „herecké techniky“. Umím to zahrát tak, abyste si myslela, že to žiju. Ale žít to nemůžu, protože bych v pětatřiceti zemřel na rakovinu ze stresu. Minimálně vzhledem k rolím, které dostávám. V Serotoninu jsem se třeba hodně nacházel ve vnímání těch žen, těch jednotlivých ženských typů. Ale jinak bych řekl, že v Serotoninu se čtenář, divák nebo posluchač ztotožňuje víc s příběhem než s hlavní postavou. A když jsem se ptal kamarádů, potvrdil jsem si, že každý známe takovou Yuzu a měli jsme s ní něco, každý taky zažil nějakou pravou lásku, kterou ztratil. Kdyby se někdo rozhodl na základě toho návodu spáchat sebevraždu, nebyla by to podle mě Houellebecqova vina.

Televizní minisérie Božena vzbudila pořádný ohlas – taky kvůli pojetí spisovatelčina manžela zbaveného nálepky rodinného tyrana|foto:Lukáš Oujeský,ČT

Řešili jste, do jakých detailů v tom návodu na sebevraždu zajít?

Ne, protože v té knize to je takhle taky. Pokud někdo o sebevraždě přemýšlí a tohle uslyší, tak se spíš rozchechtá. Je v tom odstup, nadsázka, humor. Není to přesvědčování k hromadné sebevraždě. Ale návod tam neoddiskutovatelně je.

Když jsem poprvé četla Houellebecqua, část té temnoty se na mě docela přenesla.

V tom mladším věku to já osobně vnímám jako takovou sdílenou depresi, o které se dá mluvit s kámoši. Čím je člověk starší, tím víc se izoluje. V mladším věku je i ta izolace kolektivnější.

Jak moc vás ovlivňují diváci v sále, když hrajete představení? Reagujete na jejich reakce?

Myslím si, že „čtvrtá stěna“ je úplná blbost.

Jan Hájek jako slovutný detektiv v živě vysílané rozhlasové hře Sherlock Holmes ve státních službách|foto:Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Co je „čtvrtá stěna“?

To je metoda podle Stanislavského, která se stále vyučuje na hereckých školách. Podle ní by herec měl být schopný hrát, jako by mezi ním a diváky byla stěna, která zamezí hercovým reakcím. Na menším jevišti je nutnost diváky vnímat, bez toho to nejde. U Serotoninu jsem rád, že jsem si zahrál i s diváky. Protože člověk cítí energii z lidí – jak to vnímají, kde se dá tempo přidat, kde ubrat. Na Zábradlí se mi jednou stalo, že jsem přerušil představení a řekl jsem divákům: „Podívejte se, to je fyzika, když slyšíte vy nás, slyšíme i my vás.“ Pokud se diváci v první řadě během představení nahlas baví o tom, že mě znají z Ordinace v růžové zahradě, mě to ruší. A oni z toho potom ještě udělali kauzu, že jsem zastavil představení, ale já jsem to už nechtěl snášet, opakovalo se to. Možná jsou někteří diváci zvyklí mluvit u televize, a když přijdou do divadla, dělají to tam taky a myslí si, že to hercům nevadí, nevím. Nechápu to. I když je určitě fajn, že někdy diváci chodí na herce, které znají z televize. Do divadla se dostanou lidé, kteří by tam asi jinak vůbec nepřišli a někteří z nich se chytí a potom chodí dál. Ale zpět k té původní otázce, určitě diváky silně vnímám. Když mi jeden divák souhlasně přitaká, udělá „hmmm…“, uslyším to a vím, že jde se mnou, s postavou. Divadlo je kolektivní zážitek a na jednoho takhle naladěného diváka se často napojí další, protože jim to zprostředkuje. Já diváky vidím, slyším, když vrzne židle, když někdo ruší, mám tendenci počkat… Ale jinak nejsem velkým příznivcem záměrné interakce s diváky. To není můj vkus.

Jan Hájek a David Novotný během natáčení rozhlasové hry Yasminy Reza Bůh masakru|foto:Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Jak vnímáte rozdíl mezi tím, když jste hrál Florenta-Clauda před diváky a když hrajete pro audiozáznam, na mikrofon?

Jednak vzniklo víc prostoru, otevřeli jsme i některé situace a postavy, které se do představení nevešly. A řekl bych, že je to v tom záznamu celé ještě mnohem niternější, intimnější. Hodně se na tom pozná. Čím intimnější výkon je, tím jsem na sebe přísnější. Sám sebe nemůžu slyšet, což je paradoxní vzhledem k tomu, jak mi lidé často chválí můj hlas.

Proč jste na sebe tak přísný?

Některé věci si úplně zbytečně beru, jak jsem pochopil z náznaků okolí. Je ve mně nějaká pedantnost. Ale býval jsem dřív určitě ještě mnohem urputnější.

Sám k sobě?

I k ostatním. Ale teď už přestávám být urputný k ostatním, a snad i k sobě, protože je to o zdraví. Jen se bojím, abych neupadl do opaku, do laxnosti – tomu bych se rád vyhnul. Ale když mám takové podmínky k práci, jako byly v Meetfactory, jde to samo. Jinak jsem divadlem poměrně přesycený. Vidím už do té divadelní kuchyně až moc.

Celý rozhovor s Janem Hájkem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.