Nelíbily se jí knihy z veřejných knihoven, tak začala vázat vlastní. Eliška Čabalová naučila generace autorů, jak se o svou knížku postarat od A do Z

1. prosinec 2022

Papšer, oklepávačka, zlatička. I toto jsou výrazy, které má ve slovníku nekorunovaná královna knižní vazby, jak Elišku Čabalovou nazvali její ostravští kolegové z Fakulty umění. V tamním Ateliéru knižního designu učila studenty, jak se kompletně postarat o vznik a vydání knihy. Ve Vizitce s Evou Lenartovou ale mluvila například i o cestě do Anglie: když zjistila, jak necitlivě v místní dílně zacházejí s knihami z 15. století, zježily se jí hrůzou vlasy. 

„Mě prostě zajímá, jak věci fungují, láká mě najít a vyřešit problém,“ říká výtvarnice, knihařka a pedagožka Eliška Čabalová, která v dětství z tohoto důvodu dokonce rozebírala a zase dávala dohromady budíky. Ty časem nahradily knihy, které konzumovala coby vášnivá čtenářka. „Nebavilo mě chodit do knihovny, tam byly knihy usoplené, uťapané a s oslími růžky, a tak jsem je začala vázat sama,“ konstatuje. Klíčovou osobou pro ni byl mistr knihvazačského řemesla a učitel na střední umělecké škole v Brně Jindřich Svoboda. Právě po něm má v dílně několik speciálních knižních strojů – tak bytelných, že přežijí dalších sto let.

Aby nakladatelé nekupovali zajíce v pytli

Obor, který by sama bývala ráda studovala na vysoké, ale Eliška Čabalová nakonec založila až na Fakultě umění Ostravské univerzity. Ještě před tím působila na Institutu pro umělecká studia, předchůdci Fakulty umění vzniklé v roce 2007.

Čtěte také

Své první absolventy ovšem paní Čabalová do praxe vypustila už v roce 2004. „Naši studenti v ateliéru pracují jako typografové i ilustrátoři, jsou schopni celou knihu svázat a pohlídat si výsledný tisk,“ říká žena, která vytvořila více než 300 autorských knih. „Když pak jdou k nakladateli, mají hotovou maketu a lépe ji udají. Moje zkušenost je, že chlapi tu věc často musí vidět, než do ní dají peníze.“

Loni měla Eliška Čabalová velkou soubornou výstavu v Galerii výtvarného umění v Ostravě, za svou tvorbu získala v minulosti řadu ocenění a před deseti lety uspěla v Oxfordu v rámci knihvazačské soutěže Designer Bookbinders International Bookbinding Competition. Její shakespearovská publikace se tehdy umístila mezi pětadvaceti nejlepšími.

Čtěte také

Výraznou stopu ovšem zanechala i v jedné anglické dílně, kam v rámci sabatiklu odjela vypilovat angličtinu. „Chtěla jsem tam žít jako Angličanka, jako zaměstnankyně dílny. Když se mě zeptali, jestli umím zahýbat rožky, odpověděla jsem jim, že výrazně lépe než anglicky, a za týden jsem už restaurovala bibli z 15. století. Brečeli, když jsem odjížděla, protože jsem té komerční dílně vydělala spoustu peněz a sama jsem nedostávala žádnou mzdu,“ usmívá se při vzpomínce na britskou zkušenost.

Eliška Čabalová pochází z Valašska, a když byla v Ostravě jako dítě poprvé, město na ni žádný dojem neudělalo. Ba naopak, v kombinaci se špatnou učitelkou, která ji a její spolužáky přivezla na špatné divadelní představení, byla tehdy přesvědčená, že sama se pedagožkou nikdy nestane a do Ostravy se už nikdy nevrátí. Všechno ale dopadlo jinak. Coby vysokoškolská učitelka letos odešla do důchodu a spokojeně žije na pěkném místě v ostravské Jubilejní kolonii. Knihy občas čte z elektronické čtečky a libuje si, že až teprve v Ostravě narazila na stoprocentně upřímné lidi.

Spustit audio

Související