Nepálské ženy musí své dny trávit v izolaci. Protizákonná tradice mizí jen pomalu
Krajina Nepálu připomíná schodiště, které sestupuje ze sněhem pokrytých himálajských vrcholů přes strmě stoupající středohoří až do úrodné roviny na jihu země. Ve středohoří na západě země jako by se po několik desetiletí zastavil čas. Pro 18letou Ishwari Joshi to mimo jiné znamená, že během svých dnů musí odejít z domova. Stejně jako to dělaly její matka i babička.
Ženy musí odcházet ven, kde pod širým nebem nebo ve špinavých chatkách musí přečkat několik dnů. O praxi, s jakou se tam musí ženy potýkat, přináší reportáž britská BBC.
Vesnice Dhamilekh leží na úbočí vysoké hory a nabízí úchvatný výhled na hory i zelené údolí, kudy protékají dvě řeky. V domcích z kamenů a bláta žije na 100 rodin. Dole je ustájen dobytek, lidé bydlí v prostředním patře a v horní části domu se vaří.
Žena, která má periodu, musí z vesnice odejít do malé chatrče, která nemá ani pořádnou postel a kterou sdílí několik rodin. Ženy tam musí zůstat v izolaci, nesmějí vařit, jíst výživné potraviny ani pít nebo se koupat ve zdroji vody, který používá vesnice. Nesmí se dotýkat mužů, ani dobytka či rostlin.
„Říká se, že když se dotkneme krávy, přestane dávat mléko. Nikdy jsme neviděli, že by se něco takového stalo, ale naši starší to říkají,“ vysvětluje Ishwařina kamarádka Nirmala.
Po čtyřech dnech v chatrči se ženy vykoupou v řece zhruba hodinu cesty od vesnice a jsou očištěny za pomoci kravské moči.
Teprve potom se smějí vrátit do normálního života. Taková dočasná izolace žen už se prý dnes nedodržuje tak přísně jako v minulosti. Přesto se jí některé ženy brání.
„Řekla jsem rodičům, že nevidím důvod někam odcházet a že nikam nepůjdu. Rodiče se rozzlobili, ale bratři mě podpořili, a tak nevadilo, že jsem zůstala doma,“ vysvětluje 22letá Laxmi.
Zároveň si ale dobře uvědomuje, že její protest nemusí mít dlouhého trvání. Až se provdá a odejde do domu svého budoucího manžela, může být vše jinak. „Pokud na tom bude rodina trvat, budu muset odejít a nebudu mít na vybranou, donutí mě k tomu,“ dodává Laxmi.
Hlavně nerozlítit bohy
Za soumraku sedí muži z vesnice kolem ohně před tamním obchodem. Mluví o nové cestě, která do vesnice vede. Je nebezpečná, úzká a během monzunů hrozí sesuvy půdy. Měla do vesnice přivést prosperitu, efekt byl ale spíše opačný. Muži přišli o práci, která spočívala ve vynášení zboží na zádech. Mnozí tak museli odejít do Indie nebo států v Arabském zálivu, kde pracují jako námezdní migranti.
Když je tolik mužů pryč, jsou ženy potřebnější než kdykoli jindy, aby se postaraly o dobytek a sklidily úrodu. Mnozí muži ale stále věří v nezbytnost a sílu tradice. „Když se mě má žena během té doby dotkla, onemocněl jsem,“ tvrdí 74letý Shankar Joshi.
Mladý Yagya si také myslí, že by tradice měla pokračovat, ale z jiného důvodu. „Kdysi dávno lidé řekli, že by tím rozlítili bohy, a proto tuhle praxi provádíme. Já si ale myslím, že je to spíš kvůli čistotě, zdraví a bezpečnosti domu,“ říká mladík.
Nikdo nedokáže říct, kdy a kde se představa o nečistotě ženské periody. Často je to ale přisuzováno hinduistickým spisům. Také vesničané z Dhamilekhu jsou ve své většině hinduisté a naslouchají tak svému duchovnímu. Ten považuje ženskou periodu za posvátnou, ale zároveň za nebezpečnou. Jednou ročně se dokonce koná obřad, aby ženy odčinily to, že se muže omylem dotkly.
Zvyk izolovat ženy se každopádně stal v regionu rozšířenou praxí. „Existují komunity, které tak činí z náboženských důvodů, ale jiné to dělají zkrátka proto, že žijí v oblasti, kde je to zvykem. Měli jsme tu i případy, kdy se k tomu uchylovali buddhisté, protože to dělali všichni ostatní, “ říká Pema Lakhi, rozvojová pracovnice specializující se na reproduktivní zdraví.
Nepálský nejvyšší soud postavil v roce 2005 tuto tradici mimo zákon. Jenže v odlehlých západních částech země se zvyky mění jen opravu pomalu.
Městská děvčata jsou na tom lépe
Několik stovek kilometrů na východ leží hlavní město Nepálu – Káthmándú. Tam se děti o cyklu učí ve škole a není problém tam sehnat hygienické potřeby. Ale ani v Káthmándú tabu úplně nevymizelo.
„Matka mi říkala, že se nesmím dotýkat rostlin, zvláště ovocných stromů. Stejně jsem se dotýkala a žádné se nic nestalo,“ říká dvacetiletá studentka Nirmala Limbu. Její kamarádka Divya zase nesměla co čtyři týdny nesměla chodit na náboženské obřady. Přesto se situace výrazně zlepšuje, v mládí rodičů obou dívek bylo vše mnohem striktnější.
„Lidé se nás štítili. Museli jsme používat jiné talíře, jiné šaty, nikdo se nás nesměl dotknout,“ vzpomíná Divyina matka. Když se jí narodila Divya, rozhodla se prý – navzdory celé rodině – že nedopustí, aby dcera zažívala takové ponížení. „Pomohlo mi to posílit sebedůvěru, díky tomu mám lepší vzdělání a lepší postavení ve společnosti,“ vysvětluje Divya. Podobných děvčat je už v Nepálu hodně.
V jižním Nepálu pracuje zdravotnice Laxmi Malla. Vede tam malou, ale odhodlanou kampaň za zrušení zmíněné tradice. Tamní obyvatele ale podobné výzvy dráždí.
„Chodíme dům od domu. Je to obtížné. Lidé se s námi hádají a nadávají nám. Většinou musíme do vesnic chodit v doprovodu policie,“ popisuje Malla chvíle, během nichž přesvědčuje venkovany, že se bohové nebudou zlobit, když zvyk nedodrží.
Po létech se ale Malla stává svědkem postupné změny. „Lidé už nenutí dívky, aby odcházely spát pryč,“ popisuje svůj největší úspěch. „Myslím, že v této oblasti ten zvyk vymizí za rok.“
Strhávání chatrčí
I ve zmíněném západním Nepálu se věci mění. Lokální úřady spolu s neziskovými organizacemi nechaly strhnout chatrče ve vsi Majhigauny. Podílela se na tom i tamní obchodnice Devaki Joshi. „Lidé se dříve nemyli a neprali si šaty, nedbali o hygienu, a proto se zřejmě začal šířit ten zvyk izolovat ženy v chatrčích. Byl to rituál, který měl ženy v principu ochránit,“ vysvětluje.
Navzdory zásahům úřadů si ale některé ženy postavily nové chýše. „Do domu, kde bydlíme, bych v tom období nikdy nevkročila, je to pro mě důležitější než návštěva chrámu,“ říká jedna z žen. Devaki zdůrazňuje, že nechce zraňovat city starších lidí. „Pokud nechtějí, nikdy se jich nedotýkáme.“
Lila Ghale vede tamní vládní odbor pro ženy a děti. Podle ní to zabere ještě jednu generaci, než zvyk vymizí. „Pracujeme se všemi – s muži, ženami, dokonce i s léčitelkami. Naše kultura je patriarchální a mnoho žen neumí ani číst, což vše ztěžuje.
„Snažíme se ženy přesvědčit, že v jejich periodě je ukrytá síla. Jak může někdo říct, že je to nečisté? Vždyť díky tomu vzniká život!“ řekla Lila Ghale reportérům BBC.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
