New rave: Kalkul s hodnotami klubové hudby

Když v březnu 2006 neznámá trojice Klaxons vydala svůj první singl Gravity’s Rainbow, nemohla vůbec tušit, jak se její život v průběhu následujících měsíců dramaticky promění. Skladba, jejíž refrén údajně vypráví o trajektorii ejakulátu, zaujala publikum a brzy po ní následovaly další. Klaxons si navíc ve spolupráci s časopisem NME, který se kapely brzy chytil, vymysleli povedený marketingový tah, když svou produkci označili jako new rave. Tím, že odkázali k mytizované generaci ostrovního raveu, se vymezili vůči mase indie kytarových formací, která dlouho decimovala britský hudební trh. Klaxons přišli z ničeho nic a říkali: „indie kytarovky už nejsou cool, pojďme tančit jako na počátku 90. let.“

S tímto tvrzením ale od počátku bylo víc problémů, než kolik se ukázalo únosné. Klaxons si předně z britské rave kultury kromě názvu nevzali o moc víc než zvuky houkaček, kterými doplňovali své skladby. Jejich debutová deska Myths of the Near Future měla s indie kytarovkami víc společného, než kolik toho přes všechny bombastické výroky v tisku sdílela s odkazem raveu. Z dnešního pohledu je ale především problematické, jak bezstarostně si Klaxons půjčovali od svých inspirací.

Klaxons|foto: Magdalena Lindaurová

Jejich přístup připomínal chování podnikatelů, kteří pracují na svém úspěchu bez ohledu na to, jak kvalitní služby ve výsledku nabízí. Ne nadarmo se ostatně kapela po letech přihlásila ke slavnému Manuálu od skupiny The KLF, který radí čtenářům, jak uspět na hudebním trhu. Klaxons si řekli: „Publikum je unavené lety, kdy mainstreamu dominovaly unylé indie kytarovky, nabídneme jim tedy něco jiného. Vedle raveu, který je pro Brity synonymem bezstarostnosti a svobody, využijeme soudobé elektro a taneční scénu. Aby nás bralo i intelektuální publikum, budeme odkazovat na tvorbu J. G. Ballarda nebo Thomase Pynchona.“

To, že electroclash a další styly fungují ve specifickém kontextu, který je důležitý pro černošskou populaci nebo LGBT komunity, pro tyto bílé heterosexuály nehrálo žádnou roli. Klaxons před deseti lety předvedli žánrovou travestii par excellence – na subkultury, na nichž postavili svůj úspěch, přitom samozřejmě ohled nebrali. „Byl to electroclash, ze kterého vyrvali veškerou gay estetiku,“ poznamenala o new rave Peaches. „Bastardizovaná indie verze raveu… nejhorší hudba všech dob,“ nebral si zase servítky producent Kindness.

Vedle Klaxons se záhy objevilo mnoho dalších projektů, které se k new rave přihlásily, a to ať už míšením taneční a kytarové hudby, nebo jen svým křiklavým stylem oblékání, který se stal s tímto žánrem do značné míry synonymní. Čtenáři NME brzy znali kapely jako Shitdisco, Hadouken!, New Young Pony Club, Datarock nebo Digitalism. Jejich popularita se však zpravidla vyčerpala po vydání několika prvních singlů.

Dá se říci, že s lednovým vydáním debutu Klaxons Myths of the Near Future dosáhla newraveová horečka svého vrcholu, po němž celý tento vymyšlený žánr poměrně rychle odumřel. Zvuk jejich epigonů se přitom postupně začal víc blížit soudobému elektru, které se kolem roku 2007 odehrávalo nejvíc v katalogu francouzského vydavatelství Ed Banger. New rave se vyčerpal a nakonec nevydržel o mnoho déle než světelné tyče, kterými jeho fanoušci šermovali během koncertů.

Při zpětném pohledu zřejmě neexistuje mnoho hudebních hnutí, která vzbuzují takový posměch a odsudky. New rave vznikl jako promyšlený kalkul jedné kapely a hudebního tisku, který se maskoval za radikální odklon od tehdejšího kytarového mainstreamu. Marketingově Klaxons jistě uspěli velmi dobře. Hnutí, o které se zasadili, se ovšem zpětně stalo symbolem problémů, s nimiž se snaží bojovat soudobá klubová hudba. Jedná se především o využívání hudebních žánrů bez potřebného kontextu, manipulaci posluchače a trestuhodnou nepůvodnost a bezkrevnost výsledného tvaru.