Občané, ptejte se evropského Konventu!
Loni v únoru zahájil v Bruselu práci Konvent, kde se vymýšlí, jak by měla fungovat Evropská unie, až se rozšíří z patnácti na pětadvacet členů. Od začátku tohoto týdne roku se v něm začala rozvíjet podstatná diskuse.
Konvent o evropské budoucnosti - tak zní oficiální název stopětihlavého tělesa, kde se scházejí zástupci nynějších i kandidátských zemí Evropské unie. Když loni v únoru začínal, vysloužil si často označení talking shop, což by se do srozumitelné, tedy neoficiální češtiny dalo s jistou dávkou expresivity a možná neuctivosti přeložit jako žvanírna.
Když ale na podzim Německo a Francie oznámily, že v trojicích jejich zástupců v Konventu se objeví ministři zahraničí, bylo na čase smeknout. A podle toho, jak se debata v Bruselu začíná nyní odvíjet, bude možná spíše na místě si pomyslné klobouky pevně držet, protože diplomatický slalom začíná nabírat na tempu.
Tah, který vše rozhýbal, udělaly Francie s Německem, když minulý týden přišly s návrhem, že unie by měla mít dvě hlavy - jednoho prezidenta v čele Evropské komise a druhého v čele Evropské rady, kde se scházejí šéfové států a vlád členských zemí.
Návrh je kompromisem, který má smířit odlišné představy dvou vlivných zemí. Evropskou komisi mají rádi v Berlíně, zatímco Paříž dává přednost Radě, kde jsou zastoupeny národní vlády. Francie a Německo spolu v Evropě znamenají hodně, jistě ale ne všechno. Na to jistě mysleli diplomaté jiných zemí, zvláště když prezident Chirac a kancléř Schroeder svůj dvouhlavý nápad nevybavili dostatečně obsáhlým komentářem asi proto, aby si ostatní mohli na novou myšlenku zvyknout a zůstalo dost místa pro následující manévry.
Jen se tento týden Konvent letos sešel poprvé, daly najevo své zájmy další evropské země. Hlasitě se ozvala Velká Británie, podporovaná Španělskem, které se ve francouzsko-německém návrhu líbila zvláště myšlenka ustavit prezidenta Evropské rady. Volili by jej zástupci jednotlivých národních vlád a v tomto kruhu se britský premiér, a to jakékoli politické barvy, cítí jistěji, protože marná sláva nelze popřít, že i mezi rovnými se větší občas dokážou hlasitěji ozvat.
Peter Hain, který v Konventu hájí názory vlády Jejího Veličenstva, zdůrazňoval, že prezident Evropské rady by dodal váhu celé unii v mezinárodním společenství. Je třeba připomenout, že kompetence ve vnějších vztazích unie jsou nyní rozděleny mezi více funkcionářů - vysokým představitelem pro zahraniční a bezpečnostní politiku počínaje a komisařem pro rozšíření konče.
Peter Hain má v jednom ohledu pravdu. Když by tu byl prezident, který by mluvil za celou unii, tak už by odpadla možná jízlivá, ale přesto oprávněná otázka Henryho Kissingera: Jaké číslo mám ve Washingtonu vytočit, když chci mluvit s Evropou?
Tak jako francouzsko-německý kompromis má své kouzlo, protože pochází právě z dohody Paříže a Berlína, stejně tak má půvab představa pocházející ze Spojeného království. Ale zvláště menší členské státy unie si už spočítaly, který ze dvou nabízených prezidentů je pro které zájmy výhodný.
Ten, kterého by volili zástupci národních států, by se logicky odpovídal právě vládám. A například v Nizozemsku, Belgii a Lucembursku, které jako Benelux stály už při zrodu evropské integrace, ze zkušenosti vědí, že v přetahované národních vlád to ty menší státy nemají snadné. Proto vždy dávaly přednost, aby důležité slovo měla Evropská komise. Ta je sice složena z občanů různých států, u nich se ale předpokládá, že nechají své národní dresy stranou a budou hájit zájem celku - třebas tím, že budou dbát, aby všichni dodržovali stanovená pravidla.
Kdyby nová figura v čele Evropské rady měla podle francouzsko-německých představ dostat pravomoc bždohlížet na výkon rozhodnutíbś, tak by nestrannost Komise mohla být zpochybněna.
Po vrcholné schůzce Evropské unie v Kodani, kde deset zemí dostalo pozvánku ke vstupu, nabyla debata v Konventu pro Českou republiku na zvláštním významu. Už je zřejmé, že tady se připravuje plán a vnitřní zařízení domu, ve kterém bude už možná příští rok bydlet. Jak zástupci české vlády, tak opozice už dali své názory najevo. Vláda se blíží názoru Beneluxu a opozice reprezentovaná zástupcem Občanské demokratické strany zase tvrdí, že hlavní slovo by měly mít národní vlády.
Občané by se možná měli začít jedněch i druhých ptát, jaké výhody pro naši zemi představuje každá z alternativ.
Adam Černý
Autor je komentátorem Hospodářských novin
