Odhodlání Rusalky je nesmírně inspirativní, říká Renée Fleming. Přímý přenos z MET nabídne 28 českých kin!

7. únor 2014

Diváci v tisícovce kin po celém světě uvidí v sobotu 8. února v přímém přenosu z newyorské Metropolitní opery Rusalku Antonína Dvořáka.

U nás má přímý přenos Rusalky na programu nejen 28 kin, ale zájemci o tuto mimořádnou událost mohou v Praze přijít na náměstí Republiky, kde bude přenos zdarma k vidění i na celoplošné obrazovce.

Rusalku má Metropolitní opera na repertoáru už od roku 1993 a obliba této inscenace je taková, že se opakovaně vrací. Tehdy při premiéře zpívala hlavní roli s velkým úspěchem Gabriela Beňačková, její nástupkyní je Renée Fleming. Svým barevným tvárným sametovým sopránem se spolehlivou technikou i půvabem je právě pro roli tragicky zamilované vodní žínky ideální. Rusalka ostatně patří ke stěžejním a milovaným rolím této americké umělkyně s českými kořeny, která se po právu honosí nejen kariérou v těch nejvýznamnějších operních domech, ale také až neuvěřitelnou sérií více než padesáti nahrávek a spoustou ocenění včetně Grammy, tu dostala dokonce čtyřikrát.

Z pěveckého hlediska je to hudba lyrická a melodická, je v ní něha, jemná citlivost ale i veliká síla. Třeba ve slavné árii O měsíčku v prvním jednání, ale také na začátku třetího jednání také pociťuji odkazy na lidové písně a folklór. Ve (dvou) scénách s Ježibabou zase vnímám Rusalčino odhodlání, kuráž a srdnatost, je v ní obrovská spousta hrdinství. Řekla bych, že její odhodlání naplnit svůj sen a získat Prince, které ji stálo tolik úsilí, je nesmírně inspirativní a díky němu je závěrečná tragédie ještě silnější. Nutí nás uvažovat o tom, jak všechno to její vynaložené úsilí, kdy se tak moc dosáhnout snažila svého cíle, nakonec selhalo.

Zpíváte Rusalku od roku 1990 v několika inscenacích. Hlavně v Německu je Rusalka často uváděna ve velmi divokých pojetích i s nahotou na jevišti, inspirovaných třeba psychoanalýzou Sigmunda Freuda – nebo dokonce reagujících na „Kampusch case", známý případ únosu dívky a sexuálního násilí či otroctví. Jaké bylo režijní pojetí inscenací, ve kterých jste vystupovala?

Nejčastěji jsem ji zpívala právě v tradiční inscenaci Otto Schenka, kterou uvidíte v přímém přenosu a která je svým pojetím velmi tradiční. Ale v Pařížské opeře jsem Rusalku zpívala v režii Roberta Carsena, který ji vnímal jako dospívající dívku, proměňující se v ženu. Jeho koncepce byla brilantně propracovaná a hlavně – fungovala. Příběh Undiny ze starých legend si můžete vykládat mnoha způsoby: jako moralitu, jako varování dívek nebo třeba jako střet společenských pozic. Existuje spousta interpretací, včetně těch psychologických, kdy Ona a její Princ nenaleznou způsob, jak komunikovat, opravdu se sblížit – a zaplatí za to vysokou cenu. Je to fascinující příběh a nelze se divit, že zaujal tolik skladatelů.

Máte bohatou zkušenost také s rolí Jenůfy, kterou zpíváte od roku 1993. Co pro vás tato Janáčkova opera znamená?

Jenůfa je naprosto dokonalá opera. Mnohokrát se stalo, že takto silná umělecká výpověď nebyla lidmi přijata hned – právě pro svou novost a sílu výpovědi, a v tom Jenůfa nebyla výjimkou. Je to opera, která od počátku do konce poskytuje divákům hluboký prožitek. A závěr opery otevírá naději, že existují místa zalitá (příznivým) světlem. Libreto je skvěle napsané a Janáček se inspiroval skutečným životem, něčím, co ve svých osudech lidé prožívají i dnes – je tu tolik charakterů postav, stvrzených životem, trpících i požívajících odpuštění. Někdy ve snaze někoho ochránit uděláte ve skutečnosti špatnou věc. Tahle opera je nadčasová.

Podařilo se vám zjistit něco víc o českých kořenech vaší rodiny?

Bohužel se tomu teď nemohu věnovat tak, jak bych chtěla. Můj pracovní je program příliš nabitý na to, abych se do Prahy vrátila. Nevím, kde mi hlava stojí, spolupracuji s chicagskou operou nejen jako sólistka, ale i jako kreativní konzultantka, k tomu můj pěvecký kalendář praská ve švech. Ale ta touha vrátit se k pátrání po svých předcích je ve mně stále.

Co vůbec podle vás znamenají rodinné, národní kořeny? V operních inscenacích zpíváte se sólisty z nejrůznějších zemí světa. Mají vůbec rodové kořeny v dnešním globalizovaném světě ještě nějaký význam?

Myslím, že každý z nás to pociťuje jinak, individuálně. Mezi mými přáteli jsou lidé, kteří mají ustavičnou touhu pořád cestovat. Jiní jsou zase vázáni na svůj domov a neradi ho opouštějí. Já mám cestování ráda, ráda poznávám nová místa a zkušenost s nimi, miluji taková dobrodružství. Ale také se ráda vracím domů, do míst, kde jsem vkořeněna a cítím se příjemně. Všechno to také velmi souvisí s jazykem, ve kterém dokážete vyjádřit a sdílet své nejhlubší pocity. Pro mě je to angličtina, v jiném jazyce jsem zatím takovou zkušenost nezažila a nedokážu to – chtěla bych na tom pracovat.

Jste nejen vynikající sólistka, ale je také zkušená moderátorka přímých přenosů oper z MET do kin. Jako průvodkyně přenosem nikdy nezapomenete zdůraznit, jak nesrovnatelný je rozdíl mezi přenosem do kin a divadlem – v čem ta odlišnost spočívá z vašeho úhlu pohledu?

Je to dost intimní věc – musíte si i uvědomit, že vás detailně zabírá kamera, a uchovat si přitom přirozený projev a gesta, navíc komunikovat s partnery na scéně – kamera zachytí všechno, nemilosrdně. Musíte také brát v potaz celý ten rozlehlý prostor jeviště i hlediště. Jsou různé přístupy. Někteří umělci tyhle úvahy ignorují a nedumají nad tím. Já si přehrávám různé nahrávky, které vznikají během přípravy přenosu, dělám si poznámky a snažím se z nich poučit, najít, co se dá zlepšit. Dodává mi to sílu. Upřímně přiznávám, že když se na přenosy dívám, tak mě ta blízkost lidských tváří docela bere, ráda pozoruji zpěváky takto zblízka. Ale to je můj osobní vkus.

autoři: Lucie Malušková , Helena Havlíková
Spustit audio