Okra Playground & Alejandra Lanza: Po stopách kolibříka Joviho

Aby lidstvo přežilo, musí už jen spoléhat na vládce nebes, tvrdí na novém albu Itku, neboli Pláč, finská skupina Okra Playground. Bolivijská zpěvačka, Alejandra Lanza se na novince Gwandena pro změnu zase napojila na mysticismus předků.

Slabost pro finskou elektro-folkovou skupinu Okra Playground se vždycky vyplácí. Protože vás se svou hudbou inspirovanou severskou tradicí málokdy zklame, když z ní rovnou neustrnete. Jako byste ale poslouchali soundtrack k hodně temnému románu, od Finů se totiž bezstarostných popěvků nikdy nedočkáte, to spíš hrůzy plížící se z vřesovišť a předzvěstí konce světa. I na albu Itku (Cry) skupina naznačuje, že polibek smrti přišel znovu na návštěvu a popel zkázy se chystá vše pokrýt. Možná to bude i tím, že většinu textů napsaly tři vůdkyně skupiny – zpěvačky a hráčky na starobylé tradiční nástroje Maija Kauhanen, Essi Muikku a Päivi Hirvonen – neskrývající obavy z klimatických změn.

„Skladby se zabývají společenskými problémy otřásající světem, jako jsou války, pandemie a šílenství. Většina vznikla dávno před současnými tragédiemi, což jen vypovídá o nadčasovosti našich námětů. I v nejdrsnějších tématech však pro nás existuje světlo naděje,“ uvedla skupina a znovu jako předtím ji nemůžeme mít za zlé, že hraje a zpívá o tom, že čas lidstva na Zemi se chýlí ke konci, protože se tak zřejmě opravdu děje. Stačí se rozhlédnout okolo sebe. Skladba Veri (Blood) ale naznačuje, že navzdory chmurným předpovědím příroda dokáže znovu ožít, jenom musíme počkat, až krev v potocích vystřídají naše slzy a z nebe začne padat čerstvý sníh.

Podle mnoha zdrojů bylo v uplynulé dekádě v Jižní Americe zavražděno bezmála dva tisíce ekologických aktivistů. Stojí za tím ponejvíc jejich odvážná snaha ochránit amazonský prales. Ten mizí tak rychle, že dokonce není vyloučeno, že v nepříliš vzdálené budoucnosti přestane existovat možnost vrátit ho do původní podoby. Každá snaha se proto cení a platí to také pro bolivíjskou zpěvačku, hudebnici a performerku Alejandru Lanza. Vede skupinu TIMPANA a pro své manifesty využívá toho, že patří mezi vyhledávané filmové herečky. Album  Gwandena je součástí většího projektu, zahrnující multimediální představení a filmový dokument Viaje al Mar Verde (Cesta k zelenému moři). S producentem Chuntem spoléhají na hráče na tradiční nástroje a nechávají se inspirovat bolívijskou lidovou hudbou, ale také písněmi z And a Amazonie.

Hudbu Alejandry můžeme vyhodnotit jednoduše: elektro-folk-pop napnutý jak luk rytmy z celé Latinské Ameriky. S příběhem, který doprovází, už je to složitější a pobídka, abychom si pod ním představili andsko-amazonský futurismus, nikam nevede. Zvlášť, když Alejandra tvrdí, že její život je rozdělený mezi realitou a fikcí, a pokud by se měla rozhodnout, nejraději by trávila čas ve světě, který si sama vymyslela v obrysech magického realismu, nepříliš vzdálenému bájným pralesním legendám a mýtům. Zpívá španělsky, převážně však v kečuánštině a jazyku guaraní. Ze dvou důvodů: nechce, aby se s každodenního života domorodých obyvatel vytratily a pokud se rozhodla vstoupit do jiné dimenze a napojit na mysticismus předků, nic jiného ji prý při vyprávění o dívce Talině vlastně nezbývalo. Ta se vydala na cestu sebepoznání v doprovodu kolibříka Joviho a nikdy doopravdy neví, jestli to co prožívá je sen nebo skutečnost. Po setkání s prababičkou Gwandenou, která ji prozradí tajemství léčivých rostlin, dojde Talina nejen k poznání, že příroda je stejně důležitá, ne-li důležitější než člověk, dozví se také, že po smrti vždy následuje znovuzrození.

Příběh dívky Taliny je na albu Gwandena ve skutečnosti daleko složitější a ne všechny moudra mohou platit uprostřed Evropy, podstatným zůstává, že nás od něho hudba vášnivě zpívající Alejandry Lanza neodhání, ale naopak k němu přitahuje. A stejně tak k zamyšlení nad osudem amazonského pralesa a smrtícímu ničení přírody.

Spustit audio