Oravská lesní železnice je sousto pro milovníky vlaků i tatranských panoramat
Slovensko a turistika už dávno nejsou jen Vysoké Tatry. Davy návštěvníků míří každoročně také na Oravu. A je tam krásně. Zalesněné vršky hor, zářivě zelené louky, na nich pasoucí se krávy a celou touto scenérií projíždí jedna z mála zachovaných úzkorozchodných železnic. Tuto pohádku to nijak nenarušuje spíš naopak, místo dřeva totiž dnes vozí turisty.
Oravská železnice vypadá doopravdy jako vláček z pohádky. Táhne za sebou pár vagonů a klidným tempem vyjíždí ze stanice Tanečník. Je to vyhlídková jízda a cestující, hlavně děti, zajímají úseky, kdy se projíždí pohádkovým lesem. Stovky, možná tisíce jízd už sní absolvoval také správce železnice Jaroslav Belicaj.
Kyvadlově až na vrchol
„Oravské lesní železnice se zachovalo jedenáct kilometrů, je to nejnáročnější kousek železnice se setrvalým stoupáním. Je unikátní tím, že má úvraťový systém: z vychylovské strany překonává výškový rozdíl až dvě stě sedmnáct výškových metrů. Vlak tahá vagony, přijede do úvrati, přehodí se výhybka a znovu couvá zpět. A takovým kyvadlovým způsobem překonává rozdíl, aby se dostala na sedlo Beskyd,“ vysvětluje správce Belicaj.
Čtěte také
V tuto chvíli jsme s ní zhruba za dvacet minut urazili tři kilometry. Teď je půlhodinová přestávka, kterou návštěvníci tráví třeba na vyhlídkové věži, z které je krásný výhled na Západní Tatry. Někteří při cestě sem ve vláčku vyhlížejí houby a cestu zpět už si dají pěšky a jdou na jistotu na lov hříbků.
Jak překonat sníh a mráz?
„Tato železnice byla vybudována jen na těžbu dřeva. Nebyla vůbec určená pro osobní dopravu kvůli bezpečnosti. Vagony byly řízené mechanickou brzdou. V každém vagonu byli brzdaři, kteří obsluhovali vřeteno. Museli se přizpůsobit jízdě, aby byla bezpečná,“ popisuje Juraj.
„Pracovali v různých povětrnostních podmínkách, ve sněhu a v mrazech, celoročně. Bylo to náročné a když už jim docházely síly, někdy se osvěžili alkoholem, což bylo z hlediska bezpečnosti trochu kritické,“ doplňuje správce.
Železnice jede rychlostí patnáct kilometrů v hodině. Z výchozí do cílové stanice stoupá do výšky 935 metrů nad mořem. Tato trať ležela dlouho bez povšimnutí. Až v roce 2005 se rozhodlo, že by se mohla stát muzejní tratí.
A muzeem se tak stalo i celé její depo nebo nádraží, které se vrací do dávných dob úzkorozchodných železnic svým vzhledem, ukázkou řemesel nebo skutečnými lokomotivami, které tu stojí alespoň k nahlédnutí.
Související
-
Vždy jsme byli na konci světa, tak se u nás modernizace neudála, říká provozovatel muzejního nádraží
„Dát té památce duši, tak aby sloužila pro vzdělávání a ukázala, že naši předkové něco dokázali,“ přibližuje Petr Pěnička záměry spolku pečujícího o nádraží Martinice.
-
Unikátní srbskou horskou úzkokolejku vzkřísili turisté a Emir...
Území bývalé Jugoslávie bylo proslulé sítí úzkokolejných drah. Celkem jich byly asi tři tisíce kilometrů, zdolávaly vysoké horské průsmyky nebo hluboké soutěsky a p...
-
Nostalgickou projížďku párou si můžete dopřát i v Anglii. O kondici lokomotiv se tu dobře starají
V Anglii je dodnes v provozu několik stovek parních lokomotiv. Jaromír Marek navštívil dílnu, kde jim vracejí někdejší krásu a především funkčnost.
