Pavel Molek: Má protentokrát obsazená vlast. Viktor Preiss jako dirigent Talich ve hře o hudbě, slovech a činech v pohnutém roce 1939

Dva a půl měsíce po začátku okupace cítí česká veřejnost každým dnem bolestnější sevření „ochranné ruky“ protektorátu a je nucena zvykat si na opatření, která odporují všem principům demokratické společnosti. Hudební slavnosti se tak stávají výjimečnou příležitostí k pozvednutí národní vůle a sebeuvědomění.

Ovšem ani situace v samotných kulturních institucích není moc povzbudivá. Tvůrčí práci provázejí cenzurní zásahy i nejrůznější nařízení – v obavách z proměny některých představení v politickou manifestaci je vydán zákaz tleskání a dalších projevů libosti či nelibosti během produkce. Umělci židovského původu jsou odstavováni z čelných pozic v souborech, někteří musí instituce opustit již záhy po okupaci. Šéfové, kteří nechtějí na antisemitskou politiku přistoupit a umělce hájí, vystavují sami sebe nejen výhrůžkám ze strany prorežimního tisku, ale často i útokům z řad členů ve vlastních souborech.

Do této zjitřené atmosféry zasazuje autor Pavel Molek děj své hry Má protentokrát obsazená vlast. Děj se odehrává během zvukové zkoušky zmiňovaného slavnostního provedení Smetanova cyklu symfonických básní, jejíž hladký průběh naruší neočekávaná skutečnost. Tři muzikanti hodlají během přímého přenosu přečíst politické provolání ke zbytku Evropy v přesvědčení, že je třeba využít jedinečné příležitosti k vyslání signálu o skutečném stavu smutné české existence. Taková zpráva, zveřejněná v orchestru půl hodiny před zahájením přenosu, působí pochopitelně jako nálož dynamitu.

Prof. Václav Talich diriguje orchestr České filharmonie v Domě umělců|foto:ČTK

Kdy je třeba mluvit a kdy mlčet a hrát? 

Jsou Zdeněk Němec, Josef Morávek a Egon Ledeč ztělesněním odvahy, která se nebojí vyjádřit své přesvědčení a bojovat za něj, nebo hazardéři, jež neženou do katastrofy jen sebe, ale všechny zúčastněné? Jaké může mít takové jednání následky? Všechny strany sporu se obrací k dirigentskému stupínku, k Václavu Talichovi. Osobnosti cele prostoupené hudbou, která je pro ni jedinou pravdou, nejpřiléhavější odpovědí na palčivé otázky i pomocnou rukou v beznaději. Nerozumí a nemůže rozumět zoufalé touze po činu oněch třech mladých opovážlivců, a tak spor roste k základní otázce: Kdy je třeba mluvit a kdy mlčet a hrát? Kde má být místo umělců v tak pohnuté době?

Václav Talich|foto:Archiv Českého rozhlasu

Příběh sám se kromě samotného koncertu neopírá o skutečné události. Některé postavy se zrodily z věčně se opakujících lidských typů v autorově hlavě, některé mají svůj reálný předobraz. Tak jako třeba koncertní mistr a Talichův přítel Stanislav Novák, violista Zdeněk Němec nebo druhý koncertní mistr Egon Ledeč.

Právě osudy Němce a Ledeče jsou smutnými místy v protektorátní historii České filharmonie. Egon Ledeč byl pro svůj židovský původ nucen již v létě 1939 orchestr opustit a nacistická mašinerie mu nachystala smrt v koncentračním táboře. Zdeněk Němec měl nakročeno k tomu stát se skvělým violistou, houslistou nebo hudebním teoretikem. I při hraní v České filharmonii psal články a vědecké stati o hudební historii. Do posledního z nich – v únoru 1945 právě o Mé vlasti – vsunul paralelu mezi symfonickou básní Blaník a očekávaným příchodem blanických rytířů, kteří mají národu přinést „spásu a vyproštění z pout poroby a temna“. Byl zatčen přímo po koncertu v Rudolfinu, ještě ve fraku odvlečen, přes noc vyslýchán a nakonec k ránu dvěma gestapáky namačkán do bedny na mrtvoly a rozšlapán.

Má protentokrát obsazená vlast je tak zároveň tichým připomenutím životů a tvůrčích drah, které okupace násilně přervala.

Pavel Molek (nar. 1980) pochází z jihočeského města Lišov. Druhou polovinu svého dosavadního života prožil převážně v Brně, kde vystudoval právo a politologii a řadu let pracoval jako asistent soudce na Nejvyšším správním soudě. V roce 2009 odjel studovat do Lisabonu, díky čemuž se sblížil se svou ženou, Portugalskem a rozhlasovou prací. Všem se od té doby s láskou věnuje, ať už trvale, či pohostinsky.

Vyučuje na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a na Katolické univerzitě v Lisabonu lidská práva a ústavní právo, v roce 2015 byl jmenován soudcem Nejvyššího správního soudu, moderuje debaty a konference a píše. Kromě knih o lidských právech (mj. Právo na spravedlivý proces v roce 2012, Politická práva v roce 2014) a dalších ústavněprávních tématech vytvořil pro rozhlas historické soutěže a pořady o historii. Má protentokrát obsazená vlast je jeho dramatickým debutem. Později vznikly další hry jako Hle, vítěz přichází! (2016) o G. F. Händelovi a jeho oratoriu Juda Makabejský, V mysli vlast, v srdcích smělost (2018) inspirovaná dramatickým příběhem z historie Sokola. Tři životy Dmitrije Šostakoviče (2019) líčí osudy sovětského skladatele, klavíristy a pedagoga Dmitrije Šostakoviče, který většinu života osciloval mezi přízní a nepřízní mocenských kruhů a Pokušení svatého Vojtěcha (2019) je epizodu ze života českého biskupa.