Pestrobarevně pomalované a zdobené lebky naskládané po stovkách na sobě odpočívají v rakouském Halštatu. Nejde jen o relikt minulosti, tady tradice žije dál

Díky tomu se lidské ostatky stále můžou stát uměleckým dílem. Malování barvami na lebku není pro každého. Málokdo se pro ni rozhodne. I tak tady v Halštatu zvyk malování na lebky zemřelých stále najdete. Dříve byl rozšířený v celých východních Alpách.

Pohádkově krásné místo s nezvyklým bohatstvím

Horské město nabízí krásný výhled na jezero. Procházíme upraveným hřbitovem a blížíme se k malé budově s věží a vitrážovými okny, právě v ní se nachází místní kostnice.

Ve sklepním prostoru velkém asi šest na pět metrů se kolem nás rozprostírají tisíce lidských pozůstatků. Jednotlivé lebky jsou pomalované zejména černou, zelenou a červenou barvou. Některé jsou zdobené dubovým listím, vavříny, břečťanem nebo růží.

Ukazuje mi je halštatský rodák a člen místní katolické farnosti třiasedmdesátiletý Reinhard Kerschbaumer: „Tady vidíte namalované dubové listy. Ty jsou známkou slávy, označují známou osobnost. Břečťan symbolizuje radost ze života, vavřín vítězství a růžové květy jsou znamením lásky.“

Dříve ostatky bělil sluneční svit, dnes má přednost chemie 

Kostnice začala vznikat po roce 1720 – alpské sídlo bohaté díky těžbě soli kdysi mívalo mnohem víc obyvatel, většina domů se těsná na úzkém pruhu půdy mezi horami a jezerem. Jedna z teorií říká, že nebylo kam rozšiřovat hřbitov. Když došlo místo, přesunuli dříve pochované sem do kaple.

„Je tu 1200 lebek, více než polovina je pomalovaných. Postupovalo se tak, že otevřeli hroby a vyjmuli ostatky. Lebky a kosti vyčistili, umyli a nechali je vybělit na slunci, dokud nezískali slonovinovou barvu. Pak je vyskládali sem,“ popisuje Reinhard Kerschbaumer.

Nezvyklý obsah krypty není jen historickým reliktem, tradice žije dál: „Tady vidíte lebku ženy, která zemřela v roce 1983, a sem do kostnice ji uložili v roce 1995. Na horní čelisti ještě můžete vidět jeden zlatý zub.“

Lebka je přímo pod centrálním křížem, je zdobená malbou hada, jakožto symbolem dědičného hříchu. Podle Reinharda to odkazuje i k těžké nemoci.

Čtěte také

Naši pravěcí předkové je postavili před několika tisíci lety. Kůlová obydlí v Horním Rakousku dodnes udivují svojí životností

Malby a nápisy vlastně slouží jako náhrada náhrobních kamenů – uchovávají identitu zemřelého – někdy jen iniciály, ale vidím i nápis, který prozrazuje, že majitel lebky byl místní lékař: „Další budoucí přírůstek je zatím v hrobě. Bude-li si to rodina přát, vyjmeme ho ven a uložíme k ostatním, protože o to požádal ve své závěti. Otázkou je, jestli to přání rodina naplní, nebo ne.“

Zvolit další osud svých kostí 

Pro vstup do kostnice je potřeba zakoupit si lístek za jedno a půl eura. Už 16 let je tady prodává Markus. Právě on mi vysvětluje, že v poslední vůli si zájemci může zvolit unikátní osud svých kostí a určit člověka, který mu pomaluje lebku.

Na závěr se osmělím a ptám se Reinharda, jestli i on, protože na to jako místní rodák má právo, zvažuje uložení do krypty. Můj průvodce to ale prozradit nechce, říká, že až bude mrtvý, bude mrtvý, co s ním bude potom, nepovažuje za důležité.