Pilotem v říších diktátorů. Karel Fencl působil v Ghaně 20 let
Důchod prožívá Karel Fencl v malebné vsi v pohraničí severních Čech. Ještě před pár lety ale sedával za kniplem stíhacích letounů.
Z kabiny přitom neshlížel jen na československou krajinu. Jeho práce ho zavedla i do Kaddáfího Libye a Rawlingsovy Ghany. Co obnášel život vojenského pilota a na čem všem létal?
Na letecké učiliště v Prostějově nastoupil v roce 1957. Už tehdy měl za sebou zkušenosti s létáním ve Svazarmu, proto na škole zůstal jen dva roky. Poté nastoupil jako pilot do Mimoně, kde usedl i do Mig 15. „Být pilotem je krásný v každý době. Příhod jsem měl dost. A myslím, že u mě stál anděl strážný. Protože kdybych se občas nepodíval tam, kam jsem se v tu chvíli podíval, už bych tady nebyl,“ vzpomíná pilot.
Asi nejsilnější pozitivní zážitek má spojený s rokem 1968 a nadzvukovým letounem Mig 21. Při prvním sólovém letu se stíhačka chovala velmi živě. Navíc neměla žádné zařízení na snížení rychlosti při klesání, takže přistání všem působilo obavy. „To jsem měl tehdy největší radost, že jsem přistál a vylezl z mašiny. Tak jsem ji poplácal.“ Mig 21 s trupovým číslem 1501, na kterém tehdy letěl, dodnes stojí v Leteckém muzeu v Praze-Kbelích.
Nebylo to ale jen o pozitivních zážitcích. Po návratu z Libye, kdy už pravidelně nelétal na nadzvukových strojích, působil ve výzkumném ústavu ve Vodochodech. Na svou oblíbenou jednadvacítku se vracel už jen jako pilot v instruktorském křesle po generálních opravách letounů.
A právě k tomu se váže další z příhod. Klapky, které zvyšují vztlak a používají se při vzletu a přistání, se měly asi při 400 kilometrech za hodinu automaticky zavřít. Ale nezavřely. „To člověk cítí, že ta mašina je nějak divně posazená v tom vzduchu. A najednou se podívám a klapky – zelená, 20 stupňů. Dodnes se divím, že se neutrhly. My tam s nimi lítali skoro nadzvukovou rychlostí a vydržely.“
Česko-libyjská spolupráce
Od začátku 70. let Československo začalo intenzivně spolupracovat s Libyí. Do saharské země směřovaly zbraně a těžká technika, mimo jiné i na 180 letadel L-39 Albatros. Techniku bylo potřeba udržovat, ale i cvičit obsluhu. Například v roce 1983 v Libyi pobývalo 1300 československých odborníků a 900 jejich rodinných příslušníků.
Fencl v Libyi působil jako instruktor od roku 1981, a přestože se docela dobře aklimatizoval na tamní podnebí, země mu k srdci nepřirostla. S Libyjci bylo těžké pořízení. „Já už jsem pak působil jako instruktor budoucích pilotů instruktorů a těm se nedalo vůbec nic poručit. Jak už to byl důstojník, vůbec neposlouchal.“ I spěch jim byl cizí. Když například Fencl utíkal k letounu, aby stihl plánovaný vzlet, žáci se ho ptali, proč utíká, když u nich běží jen ten, co něco ukradl.
Navíc tam byla prohibice, takže si velká část československých pracovníků potají pálila kořalku. „Když jsem jel na dovolenou, tak jsem ji zakopal, aby na ni nepřišli. No a oni, když jsem byl na té dovolené, zatím nějak přestavěli zeď, u které jsem ji zakopal a už jsem ji nikdy nenašel – dva kanystry pálenky. To se v tom písku nedá najít.“
Několikrát se i účastnil slavnostního letu, nebo spíše přeletu nad prostory, kde Kaddáfí řečnil. Za to byl spolu se svými kolegy několikrát diktátorem pochválen.
Ghanská léta
Na přelomu 80. a 90. let dostalo ghanské letectvo několik letounů L-29 Delfín z Nigérie. Kromě toho, že stroje byly ve velmi špatném stavu, bylo zapotřebí tamní piloty naučit je ovládat. Nabídka instruktorského místa putovala za Karlem Fenclem. Mělo to být na půl roku. Nakonec v zemi v Guinejském zálivu zůstal téměř 20 let.
I když to prý finančně nebylo moc zajímavé a navíc byl problém peníze z Ghaňanů dostat, na léta v zemi přezdívané Zlaté pobřeží vzpomíná v dobrém. Přeškolil se na Aermacchi MB-339 a létal s prezidentem Jerrym Johnem Rawlingsem. Dříve vojenský pilot vedl vojenské převraty v letech 1979 a 1981. V prvních prezidentských volbách od roku 1979 (v roce 1992) se stal prezidentem (znovuzvolen byl v roce 1996 a po vypršení druhého mandátu předal moc demokraticky zvolenému Johnu Kufuorovi).
„Ten se ničeho nebál,“ vzpomíná Fencl. „Já nevím, jak se tam dá prezidentovi něco zakázat. Ale zřejmě měl zakázáno lítat sám. Nevím, proč se rozhodl, že bude létat zrovna se mnou. My jsme se pak znali dobře. Dokonce jsme spolu i popíjeli. On tam byl i bez ochranky.“
S Rawlingsem byl dokonce i v márnici vojenské nemocnice Military 37 v Akkře. Hledali tam tělo kamaráda pilota, který havaroval při přistání. „Naštěstí tam byla hrozná zima. Kdyby tam nebyla zima, tak by to se mnou seklo. Rawlings tam otvíral ty šuplíky, kde byli ti ostatní mrtví, až otevřel přihrádku a tam byl ohořelý trup bez hlavy, bez nohou. Tak jsme hledali hlavu, našli jsme helmu. Ono když pilot havaruje, tak je buď mrtvý, nebo mu nic není. Žádná zranění se moc nestávají.“
Na Ghanu vzpomíná v dobrém i proto, že budoucí piloti si výcviku vážili. Navíc byli slušní a uměli řečnit. Jen s jejich dochvilností měl problém. „Když se pořádala nějaká událost, tak když se řeklo, že něco začne v sedm, tak když jsem přišel v osm, tak jsem tam byl první. Pak v devět se začali trousit nižší šarže. V deset začali chodit ministři a velitelé letectva. A v jedenáct přišel Rawlings. A do těch jedenácti jsem měl hlad a žízeň.“
V roce 2006 s létáním přestal. O tři roky později, ve svých 73 letech, se vrátil do Čech. Jako profesionál létal 47 let. Dnes už by prý stíhačku neuřídil, hlavně kvůli palubním přístrojům. „To já bych se to asi naučil, to bych musel natrénovat. Ale že bych se do toho posadil a hned letěl, to ne. Taky nevím, co by se mnou udělalo to přetížení dneska.“ Letá proto už jen s modelem na dálkové ovládání, který si pořídil.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
