Po stopách moravských habánů. Za tajemstvím novokřtěnců

Když hledáme klidné místo na rozhovor, vede mě Tomáš Mořkovský z Ústavu antropologie brněnské přírodovědecké fakulty do skladu. Omlouvá se za nepořádek. Jakmile se ale rozhlédnu kolem, musím se usmívat. Nacházíme se fyzicky přímo uprostřed tématu, o kterém se s ním chci bavit – uprostřed čtyři století starých kosterních pozůstatků.

Jsou poněkud neromanticky roztříděné v obyčejných papírových pytlících. Tahy tužkou na nich prozrazují základní informace: lokalita, datum nálezu, případně o které kosti se jedná. „Klidně se podívejte dovnitř,“ vybízí mne můj průvodce a já mám šanci vidět, že je na kostech ještě hlína.

V dosud poslední výzkumné etapě ze země on a jeho kolegové vyzvedli pětadvacet skeletů, mezi kterými stojím. Během čtyř sezon terénních prací zatím naleziště vydalo devadesát sedm skeletů. Tento rozsah činí z Přibic unikátní lokalitu. K jejímu objevení přitom vedly dvě šťastné události z poměrně nedávné doby.

Psal se rok 1972. V Přibicích zrovna dělníci stavěli sloupy elektrického vedení. Když kopali základy, u jednoho ze sloupů našli kosti. „Místní nadšenec do historie ohlásil nález Josefu Ungerovi, který tehdy pracoval v muzeu v Mikulově. Ten všechny čtyři skelety zdokumentoval a usoudil, že by se mohlo jednat o habánské pohřebiště. Nicméně tehdy nebyly peníze na další výzkumné práce, jámy se zasypaly a sloupy dokončily,“ vrací se do minulosti Tomáš Mořkovský. Dalších téměř padesát let zůstávaly skelety pod zemí.

Brněnští archeologové odkrývají dosud největší naleziště habánů u nás|foto:Masarykova univerzita

V roce 2018 hledali antropologové z brněnské přírodovědecké fakulty výzkumnou lokalitu pro své studenty. Pro aspirující antropology je terénní práce důležitá, z místa nálezu podle Mořkovského zjistí více informací než při zkoumání samotných kosterních pozůstatků. Brněnští antropologové tehdy dokončili veškeré práce na velkomoravském pohřebišti v Divákách a rozhlíželi se po novém tréninkovém nalezišti. Profesor Unger si vzpomněl na Přibice. Sonda ukázala, že je místo slibné.

Existují předpoklady, že ve dvorci, k němuž náležel hřbitov, který antropologové zkoumají, žilo až šest set lidí. Opatrnější odhady mluví o třech až čtyřech stovkách obyvatel. „Podle písemných pramenů obývali habáni dvorec v  letech 1565 až 1621. Celou dobu pohřbívali své zesnulé na vlastním vyhrazeném hřbitově, jehož rozsah tak bude několik set jedinců. Pokud se podaří pohřebiště odkrýt celé, bude to první kompletně odkryté pohřebiště habánů na našem území,“ upozorňuje na unikátnost lokality Mořkovský a dodává, že jiné nálezy na Moravě čítají pouze jednotky jedinců. Někdejší hřbitovy totiž byly již dříve zničeny, nebo se nacházejí v zastavěných oblastech, kde výzkum není realizovatelný.

Křest až v dospělosti

Anabaptisté neboli novokřtěnci jsou specifickou odnoží reformačního hnutí. Objevili se na sklonku roku 1525 ve Švýcarsku. Tomáš Mořkovský popisuje, že v době svého vzniku byli dost negativně vnímaní, a to paradoxně i křesťanskými reformátory, protože jejich názory byly i na ně dost radikální. Jejich nejvýraznějším rysem bylo, že odmítali křest ihned po narození. „Místo něj prosazovali vědomý křest v dospělosti, pro který se věřící dobrovolně rozhodne,“ vypichuje hlavní rys habánů antropolog. Kvůli svému přesvědčení čelili pronásledování. Během neustálého útěku před perzekucí se postupně dostali na naše území, kde se jim později lidově začalo říkat habáni.

Proč zrovna habáni? Pořad Českého rozhlasu Dvojka Slovo nad zlato uvádí, že jde o zkomoleninu staroněmeckého slova Habaner, což znamená hrnčíř. Jiná verze tvrdí, že dostali jméno podle svých dvorů, kterým říkali haushaben, což doslova znamená „míti domov“. Nejčastěji mezi sebou mluví němčinou, čili řečí, kterou si přinesli na jižní Moravu z Rakouska a Německa.

Hutterité v Kanadě dodnes nosí kroje a dodržují své tradice|foto:Profimedia

Moravský zlatý věk

Na Moravě našli útočiště přibližně na sto let. „Po bitvě na Bílé hoře a rekatolizaci byli nuceni české země definitivně opustit. Jejich skupiny putovaly nejprve přes Slovensko, kde některé vydržely až do 18. století, kdy byla jejich část rekatolizována. Tvrdé jádro šlo dál, do rumunského Valašska a přes Ukrajinu až do Ruska, kde pobývali do roku 1874. Jako pacifisté tehdy odmítli brannou povinnost a kolem dvou set jich odešlo do Spojených států,“ popisuje Mořkovský.

Dnes lze nalézt náboženské komunity pramenící z novokřtěneckých myšlenek roztroušené po celém světě. Hutterité se však usídlili zejména v USA a Kanadě, kde jejich komunity přežívají dodnes. Jejich stoletá zastávka na jižní Moravě ale byla v jejich historii velmi důležitá. Dodnes ji podle Mořkovského označují za zlatý věk.

Klíčové jsou pro ně zejména Hustopeče jako město, kde se stal biskupem a správcem obce pro ně zcela zásadní duchovní vůdce Jakub Hutter. Právě od něj svůj název novokřtěnecká frakce odvozuje. Tehdejší Hutterovy zásady soužití přijala většina novokřtěneckých dvorů na Moravě a hutteritská obec na jižní Moravě se tak stala nejdůležitějším společenstvím novokřtěneckého hnutí v Evropě. Ve světě se proto spíše než s označením habáni dnes setkáme s označením hutterité.

Kostry habánů v Přibicích|foto:Masarykova univerzita

Vysoký jako habán?

Informace o podobě jejich bytí na našem území jsou přesto děravé. „Máme kroniky, které podrobně popisují jejich život, ale o pohřebních zvyklostech tam není moc informací. Tyto mezery máme šanci doplnit. Po terénním výzkumu budeme dělat laboratorní analýzy, ve kterých se budeme moci podívat podrobněji na biologii jejich skupin a na jejich migrační vlny. Odkud přicházeli? Nakolik se mísili s obyvatelstvem? Jedna věc je to, co známe z písemných pramenů, druhá to, jak to bylo ve skutečnosti. Písemné prameny bývají často poplatné době, ale biologické analýzy nelžou,“ objasňuje Mořkovský.

Ukázky habánské fajáns. Ne náhodou habán v němčině původně znamenalo hrnčíř|foto:Masarykova univerzita

V plánu je proto při analýze habánů vyzkoušet co největší množství moderních výzkumných postupů. Na řadě je tak například genetická analýza jednotlivých nálezů, ovšem zda se tak podaří, to záleží na získaných prostředcích. Dosud se například povedlo zjistit, že se novokřtěnci, kteří na Moravu přišli ze Švýcarska a z Tyrolska v 16. století, svou tělesnou stavbou příliš nelišili od původních usedlíků. Analýzy totiž ukázaly, že měli velmi podobnou tělesnou výšku. Rčení „vysoký jako habán“ se tedy podle Mořkovského na přibickém pohřebišti zatím nepotvrzuje. „Nabízí se tedy logicky otázka, proč se označení ‚to je habán‘ užívá pro velké lidi,“ uvedl antropolog a dodal, že toto pojmenování pochází ze Slovenska a mělo hanlivý význam.

Rčení „vysoký jako habán“ se na přibickém pohřebišti zatím nepotvrzuje.

V loňské výzkumné sezoně se antropologové pokoušeli doplnit poznatky ohledně stravovacích návyků habánů a zaměřili se na rozšíření a druhovou skladbu střevních parazitů, jejichž vajíčka lze za optimálních podmínek nalézt v sedimentech z oblasti břišní dutiny pohřbených jedinců. Výzkumy z minulého roku však ukázaly, že písčitý charakter místní půdy není pro zachování vajíček parazitů vhodný.

Historie se opakuje

Proč je vlastně důležité zkoumat jejich migrační cesty? „Historie se pořád opakuje. Evropa je dlouhodobě tavicím kotlíkem kultur, které mezi sebou různě interagují. Je dobré vždy vědět, jak historicky situace vznikala a jaké měla důsledky. I dnes probíhají migrační vlny, někdo se jim brání, jiný migranty zve. Obdobné to bylo v 16. století, kdy místní šlechta zvala habány na naše území. Dnes bychom je označili za ‚vítače‘. Ale oni věděli, proč to dělají. I když hutterité byli z teologického pohledu sektou, jejich hospodářské výsledky byly obdivuhodné a velmi se podíleli na pozvednutí úrovně řemesel na Moravě,“ upozorňuje antropolog.

Habány popisuje jako lidi, kteří hledali nové impulzy jak ve víře, tak v jiných oblastech života. Byli inovátory a zdokonalovali řadu tehdejších postupů. „Vzdělávání v jejich dvorcích bylo impulzem i pro myšlenky Jana Amose Komenského. Zanechali stopy nejen ve vinařství, ale i v architektuře a řemeslech. Je známá jejich keramika i kovodělná výroba, vytvářeli pro šlechtu luxusní výrobky,“ vyjmenovává přínos habánů vědec. „Císař neustále vydával nejrůznější edikty, aby je šlechta vyhnala, ale ta se bránila, protože jí habáni přinášeli zisky. Kardinál Ditrichštejn je proto sice oficiálně vyháněl, ale měl habánského lékaře,“ nechává nahlédnout do tehdejšího pokrytectví Mořkovský.

Habánský sklep|foto:Josef Šmejkal

Ze dvou stovek padesát tisíc

S Hustopečemi jsou světoví hutterité v kontaktu dodnes. Poslední Světové setkání hutteritů v jejich někdejší jihomoravské baště se odehrálo 22. srpna 2013, kdy oslavovali 480. výročí příchodu zakladatele do města. Setkání organizoval tamní sbor Apoštolské církve. Přijeli hutterité žijící v Severní Americe, Evropě i Austrálii. Do kamer lokální televize tehdy australský hutterita Peter Hoover vyprávěl, jak jsou jejich kolonie, žijící jednoduchým farmářským způsobem života, otevřené případným nově příchozím – nejen kvůli osvěžení myšlenek, ale zejména jejich genofondu.

Přibické lokalita je výzkumně velmi zajímavou oblastí, a to i z globálního pohledu.

„Zatímco tady na Moravě jich bylo v největším rozkvětu pětadvacet tisíc, z Ruska do Ameriky jich emigrovalo pouze okolo dvou set. To je geneticky nesmírně pozoruhodné. Dnes mají v Americe tři větve, jejich dvorců je asi čtyři sta padesát a početně jich je padesát tisíc. A většinu tvoří potomci oněch dvou stovek emigrantů z konce 19. století,“ vypráví se zápalem Mořkovský.

A tím se také vracíme k tomu, jak velký význam mají kosti v papírových taštičkách, uskladněné na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. „Náš kosterní materiál je vzácný, protože nikde jinde takto komplexní soubor jedinců nenajdete. To srovnání počátku a konce jejich migrace, které se nabízí, je nesmírně zajímavé. Pokud na to dostaneme peníze, rádi bychom odhalili, kteří současní hutterité žijící v USA a Kanadě jsou přímými potomky přibických Habánů,“ libuje si Mořkovský a dodává: „To dělá z  přibické lokality opravdu výzkumně velmi zajímavou oblast, a to i z globálního pohledu.“