Pokaždé musím začínat od nuly, říká performerka a spisovatelka Miřenka Čechová

12. září 2021

Performerka, režisérka, choreografka a spisovatelka Miřenka Čechová má za sebou roky příprav projektů všeho druhu. Hvězda české nezávislé scény absolvovala Taneční konzervatoř v Praze, baletkou se ale nikdy nestala. Místo toho se věnovala studiu alternativního a nonverbálního divadla. Spoluzakládala soubory Tantehorse a Spitfire Company a často spolupracuje se svým manželem, režisérem Petrem Boháčem, se kterým také vychovává dvouletého Mikiho.

Jak jste prožila covidové období?

I přes celosvětovou tragédii to pro mě osobně byla velmi důležitá doba. Především jsem vyrostla ve vztahu k rodině, tedy k synovi a manželovi. Měli jsme možnost společně intenzivně prožít několik měsíců, což by se při našem náročném pracovním vytížení nikdy nestalo. Také jsem si našla blízký vztah se svou tchyní, vlastně s celou rodinou Petra. Měla jsem šanci být s Mikim v citlivém momentu mezi prvním a druhým rokem života, kdy mě potřeboval. Padlo nám asi pět projektů, ale neměla jsem pocit, že mi něco utíká. Ono to utíkalo všem. A ani jsem nic nedoháněla, protože nikdo nic nedoháněl. Uvědomili jsme si hodnoty, které jsme si do té doby neuvědomovali. Byl to nádherný společný čas.

Přesto jste ale připravila online projekt metaBaletky, který navazuje na knihu Baletky…

Mohla jsem si všechno důkladně rozmyslet, rozvrhnout, napsat celkem šest verzí scénáře. Prošla jsem obrovským tvůrčím procesem, skoro až jakousi výzkumnou fází, což bych si v běžném provozu nikdy nemohla dovolit. Za normálních okolností žijeme v systému, kdy, přestože se pohybujeme na poli umění, musíme neustále vykazovat práci a produktivitu, která znamená splnění „čárek“. Jsme povinni udělat tolik a tolik premiér, tolik a tolik repríz. Někdy mám pocit, že je to na úkor výsledku, že by se člověk mohl dostat hlouběji a dál v osobním rozvoji nebo i v hloubce tématu, kdyby směl tvořit bezpodmínečně. Nicméně jsme odkázáni na ekonomický model fungování nezávislého umění, které by sice mělo být experimentální, ale stejně podléhá danému systému.

Performerka a spisovatelka Miřenka Čechová

Jaké tedy byly přípravy metaBaletek?

Uvažovala jsem nad tím, co znamená divadlo a stream. Skoro bych řekla, že je to v nějakém rozporu. Natočené divadlo by nikdy nepřineslo plnohodnotný zážitek a dílo i divák by tím trpěli. Pokud má mít divadlo dopad na diváka, tak je jeho fyzická přítomnost nezbytně nutná. Na druhou stranu film ji nepotřebuje. Někdy loni v prosinci, když jsem měla šestou verzi scénáře, jsme si řekli, že situace nejspíš nedopadne dobře, tedy že se asi v dohledné době hrát nebude. Takže jsem znovu sedla a za měsíc a půl jsem text předělala do hybridního tvaru – záměrně říkám hybridního, protože pro mě je to kombinace filmu, divadelního záznamu a živého chatu s publikem. Ten sice v rámci celku netvoří velké procento, ale divácká přítomnost na druhém konci drátu tu je. Pro online přenos je nesmírně důležitá, i když jsou reakce drobné – komentář, esemeska, otázka nebo jen počet sledujících, které vidím. Tohle všechno mi ale přináší nesmírně cennou zpětnou vazbu, která ve mně posiluje pocit, že se událost děje tady a teď. Že mám příjemce, kteří se mnou komunikují. Pracovali jsme s vědomím, že se člověk bude dívat sám doma na obrazovku. Diváky jsme zahrnuli, komunikovali s nimi, zároveň jsme pracovali filmovými prostředky. V daný okamžik byl hybridní tvar adekvátním řešením. Výsledek, který nesl emoční energii pro diváky, nás překvapil.

Čtěte také

Navíc se s vaší tvorbou mohli seznámit i mimopražští zájemci, kteří by za běžných okolností nemuseli mít možnost přijet.

To je pravda, psali nám i lidé mimo hlavní město. Ostatně já jsem takhle mohla vidět live představení z New Yorku, což bylo skvělé. Myslím si ale, že je třeba přinášet tvary přizpůsobené onlinovému prostředí. Tedy že nelze jen přenášet divadlo.

Uvidíme někdy Baletky nebo metaBaletky na jevišti?

Snad ano, scénář mám hotový. V průběhu času se mi ozvalo hodně bývalých baletek s velkou podporou a se svými příběhy, nově také po metaBaletkách. Uvažuju proto, jak by měl vypadat divadelní tvar, abych se neopakovala. Bude potřeba pohrát si s formou. Nechci to udělat znovu stejně. Pokaždé musím začínat od nuly a hledat něco nového, co neznám. Patrně nikdy nebudu mít jeden rukopis, což je někdy dobré, protože je čitelný – něco jako podpis tvůrce. Řada umělců má jeden styl, který drží. Já naopak pokaždé hledám úplně novou formu a tím samozřejmě vždycky strašně riskuju.

Často pracujete s velmi osobními tématy, ať už to bylo v Baletkách nebo dřívějších inscenacích Miss AmeriKa a S/He is Nancy Joe. Jak zvládáte neustále přenášet část sebe do veřejného prostoru?

Samozřejmě jde o zcela odlišný proces, než když dostanu zadání zrežírovat konkrétní téma nebo třeba zdramatizuju knížku. To je pro mě o dost snazší než jít do osobních záležitostí a ještě od nuly, což je naopak vždycky porod – ačkoli od doby, co jsem zažila skutečný porod, už tohle slovo v souvislosti s divadelní tvorbou nepoužívám, protože se to opravdu nedá srovnávat. (smích) Řekněme, že je to martyrium. Vždycky, když se cítím ve svém životě spokojená, tak si říkám, že to bude konečná. Že právě nespokojenost nebo touha dobírat se hlubších odpovědí na osobní otázky, které se dost často stanou všeobecnými, že tahle cesta pro mě má smysl. Člověk chce sám sebe překvapovat a někdy si i nabít hubu. Chyba nebo selhání jsou skvělé, jen tím můžu růst. Mimochodem dlouho mi trvalo se přenastavit v tom smyslu, že není nutné vždycky uspět.

Performerka a spisovatelka Miřenka Čechová

Nevadí vám ale, když potom kritici napíšou, že představení bylo strašné?

Jasně že mi to vadí. (smích) Ale já mám ke kritikům hodně vstřícný vztah, vážím si jich hlavně proto, že si dali tu práci sednout si a přemýšlet nad výsledkem mého úsilí. Je to jedna z mála cest, jak se můžu posunout. Takže ráda přijmu negativní ohlas nebo když kritika rozkryje například nějaký můj stereotyp. O kritikách hodně přemýšlím.

Jakou zpětnou vazbu vám dává manžel, režisér Petr Boháč? Předpokládám, že doma o své tvorbě mluvíte. A nemyslím teď případy, kdy pracujete spolu…

….ale třeba když ho donutím, aby se přišel podívat na mou generálku? On už hrozně polevil. Naštěstí. Dřív to vypadalo takhle: připravovala jsem představení pro Tantehorse a byli tam moji noví spolupracovníci, kteří ho neznali. Petr to celé odseděl, tradičně se založenýma rukama, posléze měl hlavu v dlaních a sundaný brýle, což znamená poslední stupeň rezignace, a pak, když to skončilo, dal nám všem dvouapůlhodinovou přednášku o tom, jak to bylo příšerný.

Ale takhle to snad není pořád, ne?

Není, právě že už dost změkl. Teď je na mě v podstatě hrozně mírnej. Spíš mě povzbuzuje, než že by šťoural a snažil se mě odvést na svoji divadelní cestu, protože naše divadelní vidění je trošku odlišné. Teď spíš vedeme dialog.

A co když režírujete společně?

Funguje nám to docela dobře. Neznám moc manželských dvojic, které by spolu byly schopné režírovat, aniž by se nezabily. Od Konce člověka (podle knihy Světlany Alexijevičové – pozn. red.) na Jatkách78 , což byla první velká společná věc, už máme za sebou operu pro festival NODO, v říjnu bude mít premiéru Skořápka u Bezručů, čeká nás práce ve Švandově divadle a chystáme i další operu s orchestrem Berg. Doplňujeme se, nic si nemusíme vysvětlovat. Dlouho jsme ale spolupracovat nemohli. Nejdřív jsme se museli vyhranit, individualizovat, dozrát a až po deseti letech tvůrčího partnerství jsme mohli začít inscenovat spolu. To, že jsme si každý našli svoje sebevědomí a individualitu, nám hodně pomohlo. Že jsme každý uspěli sám za sebe.

Miřenka Čechová, Radim Vizváry: Robot Radius, Laterna magika

Předpokládám, že pokud zpracováváte osobní téma, Petr na něm neparticipuje…

Je to tak. Dělá mi ale support, pokud jde o hlídání syna. To je jedna z věcí, která je důležitá – nemohla bych takhle tvořit, kdyby se výrazně nepodílel na výchově a domácnosti.

Vrátila bych se k osobním tématům. Jedním z nich je tělo a to se objevilo i v inscenaci Ridiny Ahmedové Sádlo, která souvisí se stejnojmenným podcastem Radia Wave.

Sádlo je velký počin, který se objevil na vícero úrovních, původní divadelní verzí počínaje a platformou Moje tělo je moje konče. Já v tom figuruji pouze jako jeden z iniciátorů a producentů. Nabídla jsem Ridině, zda by se nechtěla zúčastnit naší experimentální platformy Emergency Dances s nějakým palčivým tématem. Bavily jsem se o různých možnostech a Ridina pak přišla s nápadem vytvořit sólo o svém těle. Nahrávky rozhovorů, které dělala jako svůj výzkum pro představení, daly vzniknout podcastu. Myslím, že tím zatřásla kusem společnosti. A mnoha lidem skutečně pomohla.

Tělem se zabýváte velmi dlouho. Kam se vyvinul váš výzkum?

Tělo lze chápat v několika úrovních. Za prvé na něj společnost dost často nahlíží jako na objekt, který vám dává určitý status. Pokud splňuje jisté normy, případně je převyšuje, kredit stoupá. Když ale neodpovídá, může dojít k ostrakizaci, přicházejí předsudky. Druhá možnost je dívat se na tělo jako na duchovní entitu. To je cesta, kterou jsem započala při práci se Sabine Seume (německá tanečnice a choreografka – pozn. red.), kdy jsme přes práci s tělem byly schopné dostávat se do stavů, které nám přinášely určitou transcendenci. Tělo tanečníka současného tance se pohybuje někde mezi. Často se po něm chce, aby splňovalo určité požadavky, předpoklady, které ho dělají pružným, rychlým, dynamickým, což znamená trénovanost, dril, připravenost, posouvání vlastních hranic. Ale je tu i rovina prožívání – tělo je nositelem emocí a umožňuje emocionální zobrazení. To se obtiskuje v divákovi, který se dívá na představení. No a pokud jde o moje soukromé vnímání, tak od doby, co jsem matka, zjišťuju, že tělo je chytřejší než já a nemám nad ním žádnou moc. Některé věci se nedají ovlivnit…

…například, kdy přijde porod?

Můžete s tělem pracovat sebevíc, ale najednou se rozhodne, že nechce rodit. Co to je za moudrost těla? To mě fascinuje.

Miřenka Čechová | metaBALETKY

Jaká byla spolupráce s Ridinou Ahmedovou a co je na divadelní verzi Sádla nejdůležitější?

Ridina je bojovník. A zároveň neuvěřitelně křehká a stejně jako já o sobě pochybuje. Spolu s Alicí Koubovou jsem se jí snažila dávat dramaturgickou zpětnou vazbu a zajistit jí prostor a co nejlepší podmínky hodné hledajícího umělce. Tématem Sádla není, kolik má kdo podkožního tuku, ale to, že společnost neakceptuje právo na vlastní tělo a hodnotí ho a nálepkuje. Snižuje se tím hodnota člověka. Společnost jedná bez respektu, protože se jí nelíbí tělo někoho jiného.

Podobně jako v Baletkách…

Ano. Je tu snaha vpasovat vás do nějaké všeobecné představy. Pokud nezapadáte, tak jste podezřelá, nebo nedosáhnete úspěchu, objevuje se agresivita. Styčných bodů mezi Baletkami a Sádlem je mnoho – dovolit si být jiný a dovolit si mít se rád, vystoupit z normativnosti, dokázat se za sebe postavit, přijmout se navzdory tomu, jak moc mě zesměšňují nebo shazují. Myslím si, že společné máme také to, že celý ten proces byl pro nás obě dlouhý, očistný a transformační.

Jak už jsem říkala, Sádlo existuje i jako podcast. To ale není jediná spojnice s Českým rozhlasem, který také natočil vaši knihu Miss AmeriKa. Ta je trvale dostupná k poslechu na webových stránkách ČRo. Která herečka se zhostila interpretace?

Tereza Dočkalová – a musím dodat, že úplně úžasným způsobem, jsem z její interpretace nadšená. Posunula příběh dál, vtiskla mu svoje charisma a má to přesně tu drzost, která je potřeba. Až zpětně přiznala, že neuměla anglicky, takže se všechno musela naučit, doslova nadrtit foneticky, brát konzultace. Výsledek zní skvěle. Jako kdyby emigrantka z východní Evropy žila nějakou dobu v New Yorku. Tenhle požadavek byl zcela naplněn.

V posledních měsících jste zkoušela na Nové scéně Národního divadla. Jakou inscenaci?

Radim Vizváry (umělecký šéf Laterny magiky – pozn. red.) mě přizval, abychom společně připravili představení inspirované Čapkovým R.U.R., které se jmenuje Robot Radius. Radim na jevišti vystupuje s muzikantem Michalem Pavlíčkem. Jde o jakýsi volný dialog s hrou Karla Čapka, ve vědě jsme se od té doby posunuli a roboti jsou běžnou součástí našich životů. Zajímají mě dvě věci: za prvé – zda se někdy v budoucnu stane z člověka fyzického člověk digitální a za druhé – umělá inteligence, digitální člověk a Bůh…

…tedy jak půjde tahle trojice dohromady?

Ano. (smích) Dělala jsem si k tomu výzkum o genetickém inženýrství. Například se pomalu dají vypěstovat orgány. Také mě zajímalo, jak je to s umělou inteligencí, čím se lišíme od budoucích humanoidních robotů, když už i oni budou mít emoce a dokážou chybovat, zkrátka budou mít typicky lidské vlastnosti. Nonverbální inscenace měla premiéru 10. září na Nové scéně a na podzim pojede i na světovou výstavu Expo do Dubaje.

Zdá se, že tělo se objevuje znovu, jenom je teď umělé.

Ano, je to tak. Tentokrát tvoříme avatara. (smích) 

autor: krs
Spustit audio

Související