Poslední triumfální cesta. Pohřeb Aloise Jiráska v březnu 1930

Nebývá a nebývalo zvykem, aby se z posledního rozloučení s českými spisovateli stala celonárodní záležitost. Mnozí z nich umírali v zapomnění, když bylo jejich dílo doceněno až dlouho po jejich smrti. To ovšem nebyl případ Aloise Jiráska, s nímž se v březnu 1930 loučil takřka celý český národ. Svědčí to o roli, jakou tento spisovatel sehrál při formování moderní české společnosti, jejího historického povědomí i politických osudů.

Před samotným pohřbem (14. – 15. března 1930, Praha)

Alois Jirásek zemřel nad středečním ránem 12. března 1930 v Praze. Již v pátek dopoledne byla v Pantheonu Národního muzea vystavena rakev s jeho ostatky, u níž držela čestnou stráž šestice Sokolů. Po poledni byl pietní prostor – rámovaný sochami dávno zvěčnělých českých vědců, umělců a politiků – otevřen veřejnosti: „Začíná se němé defilé před rakví a ti, kdož tu jdou, nejsou jen čtenáři, kteří vzdávají takto naposled poctu mrtvému spisovateli. Svazek, který poutá český lid k Aloisi Jiráskovi, je mnohem pevnější. Je to vědomí, že by nebylo té skvělé živoucí, hlučné přítomnosti, tam venku v metropoli samostatného státu, kdyby ji nebyl tento veliký mrtvý svým životem i dílem připravoval.“ Během pátečního odpoledne se přišlo Jiráskovi do Pantheonu poklonit padesát tisíc lidí.

Davy proudily do Národního muzea i následující den, zatímco před pomníkem sv. Václava vyrůstal monumentální kenotaf. Na jeho černých sloupech byla umístěna prázdná, symbolická rakev. Prostor Václavského náměstí se postupně zaplnil zástupy lidí. Na rampě před Národním muzeem vznikla temně dekorovaná tribuna. O půl sedmé večer protrhly ticho první tóny Božích bojovníků a Rudolf Deyl zarecitoval Dykovu báseň Takové se duše rodí na hranicích. Následovaly smuteční projevy. Předseda československého Senátu František Soukup vyzvedl Jiráskův význam při realizaci Manifestu českých spisovatelů a připomněl, že to byl právě český spisovatel, kdo jako jeden z prvních vítal v prosinci 1918 prezidenta Masaryka při návratu do vlasti. Poslanec Karel Kramář se poté zaměřil především na význam Jiráskových historických spisů pro sebevědomí českého národa a víru v lepší budoucnost. Pietní akt byl zakončen Foerstrovým chorálem Z osudu rukou, po němž následovaly česká a slovenská hymna. „Panychida je skončena. Černé moře kolem se však nerozchází, pod plápolem řeckých ohňů setrvává v dojetí a jen pomalu, pomalu se uvolňuje a v mlčení se rozptyluje do večerních ulic.“

První den pohřbu (16. března 1930, Praha)

V neděli ráno 16. března 1930 byla Jiráskova rakev v Pantheonu Národního muzea obklopena množstvím význačných smutečních hostů. Přítomni byli zástupci vlády a nejvyšších úřadů, armádní činitelé, rektoři univerzit a děkanové jednotlivých fakult, umělci a spisovatelé. V deset hodin dorazil prezident Masaryk: „Stojí před katafalkem a hlubokým skloněním hlavy loučí se s tím, který ho před dvanácti léty vítal za celý národ nedaleko tohoto místa. Dívá se upřeně k černé rakvi, jako by vzpomínal – štíhlý, soustředěný zjev, uprostřed obecného smutku a slzí.“ Trojice osobností poté pronesla své projevy. Ministr školství a národní osvěty Ivan Dérer prohlásil Jiráska za pokračovatele Františka Palackého, jehož pojetí českých dějin dokázal svou tvorbou zpopularizovat v nejširších vrstvách národa. V podobném duchu promluvil za spisovatelskou obec Jaroslav Kvapil. Plukovník a legionář Rudolf Medek se se zesnulým rozloučil za československou armádu, jejíž členové údajně nacházejí své vzory v recích Jiráskových epopejí.

Po skončení pietního aktu v Pantheonu byla rakev s Aloisem Jiráskem vynesena z Národního muzea a naložena na pohřební vůz tažený šesti černými koňmi. Smuteční průvod byl tvořen vojáky, spisovateli, Sokoly, zástupci cechů v historických krojích, dobrovolnými hasiči, členy politických stran i nepolitických spolků (např. divadelních ochotníků), delegacemi Chodů a Valachů. Přidali se i septimáni a oktaváni pražského Jiráskova gymnázia, kteří nesli padesát standart, z nichž každá uváděla titul jednoho z Jiráskových literárních děl. Celý průvod byl sledován desetitisíci diváků jak na ulicích, tak v oknech a na římsách domů.

Průvod směřoval do olšanského krematoria, avšak velkou oklikou přes několik míst spjatých s Jiráskovým životem a tvorbou. První zastávka se konala u Národního divadla. Z divadelního balkonu zazněly pod vedením Otakara Ostrčila tóny Smetanovy Libuše, neboť to bylo jedním z posledních přání Aloise Jiráska. Smuteční průvod se dále zastavil na rozhraní Riegrova náměstí a Resslovy ulice u čtyřpatrového činžovního domu: „…ve chvíli, kdy přichází průvod, rozsvěcují se ve všech oknech domu svíce. Obyvatelé domu vzdávají tak čest nejprostšímu a nejtiššímu svému sousedu, který zde dlouhá léta žil ve skromném přízemním bytě.“ Poslední dvě zastávky hostila prostranství před Ottovým nakladatelstvím a před vinohradským divadlem na Náměstí Míru. O půl druhé odpoledne dorazil průvod na Olšany. Do obřadní síně následoval černou truhlu již pouze nevelký hlouček Jiráskových příbuzných, zástupců vlády, armády a českých spisovatelů. Po kratší pietě byla rakev s ostatky Aloise Jiráska předána ke zpopelnění: „Polohlasný povel ‚k poctě zbraň!‘. Bodáky letí vzhůru jediným pohybem. Chvíle dojetí, v němž možno jen mlčeti. Tiché vzlyknutí pohlcují akordy národní hymny. A rakev vjíždí pomaloučku za černou roušku.“

Druhý den pohřbu (18. března 1930, z Prahy do Hronova)

Kvůli času potřebnému ke zpopelnění pokračoval Jiráskův pohřeb až v úterý 18. března 1930. Ráno přijel na nádvoří olšanského krematoria černý pohřební automobil. Skrze tři prosklené stěny bylo možné v jeho vnitřku spatřit pyramidu z černého sukna. Nebožtíkův syn Jaromír přinesl za zvuku varhan skrze špalír smutečních hostí urnu s popelem a umístil ji na samotný vrchol pyramidy. Pohřební vůz byl doprovázen mnoha dalšími automobily, když v jednom z nich seděla delegace Jiráskova rodného Hronova. O desáté hodině ranní vyrazila kolona automobilů na cestu. Husté zástupy diváků lemovaly ulice, po nichž se kolona pohybovala. U Malešic – na samotných hranicích Prahy – se vozy zastavily, primátor Baxa se rozloučil s popelem slavného pražského obyvatele a odevzdal urnu starostovi města Hronova.

Smuteční kolona s rozžehnutými světly, upozorňujícími na význam průvodu, poté pokračovala přes střední a východní Čechy směrem k Hronovu. Všude se setkávala s mimořádným zájmem obyvatelstva: „I v nejzapadlejších osadách je známo, co je to za řadu aut. Cestáři, vysloužilí to vojáci, odkládají lopaty i hrábě a v dobrovolné, od srdce jdoucí kázni, zvedají ruce ke služebním čepicím. Cyklisté sesedají z kol a s čepicemi v ruce dávají průvodu míjet. Protijedoucí auta se zastavují, i jejich reflektory najednou planou. Cestující vystupují, stojí před svými vozy, klobouky v ruce. V mnohých očích se lesknou slzy.“ Kolona projela řadou českých měst: Horní Počernice – Nehvizdy – Sadská – Poděbrady – Kolín – Čáslav – Heřmanův Městec – Chrudim – Chrasť – Luže – Litomyšl – Vysoké Mýto – Holice – Hradec Králové – Lochenice – Jaroměř – Česká Skalice – Náchod. Automobily v mnoha městech zastavily, aby se mohli jejich obyvatelé naposledy rozloučit se zesnulým spisovatelem a aby mohli starostové či jiní významní činitelé pronést nad urnou smuteční řeč.

Již za tmy a za zvuku továrních sirén vjela kolona do Jiráskova rodného Hronova. Občané stáli špalírem od hranic města až k náměstí, všechny domy byly opatřeny černým praporem, výkladní skříně zdobila smuteční dekorace. Dosud ještě nedostavěné Jiráskovo divadlo bylo zahaleno ve smutečním hávu. V deset hodin večer před touto novostavbou smuteční kolona zastavila. Urna s popelem Aloise Jiráska byla vyjmuta z pohřebního vozu a na připravených nosítkách dopravena hronovskými ochotníky a Jiráskovým synem Jaromírem do vestibulu divadla na připravený katafalk. Čestná stráž tvořená Sokoly a vojáky 30. pěšího pluku Aloise Jiráska nastoupila svoji službu a hlídala urnu až do středečního odpoledne.

Poslední, třetí den pohřbu (19. března 1930, Hronov)

Od středečního rána se do Hronova sjížděly zástupy smutečních hostů, kteří společně s hronovskými obyvateli postupně zaplňovali prostor před Jiráskovým divadlem i širší centrum města. Když hodiny na věži chlapecké školy odbily druhou hodinu odpolední, davy ztichly. Následovala skladba Z osudu rukou v podání Foerstrova sboru a opět několik smutečních projevů. Za město Hronov promluvil starosta Fišer, za Prahu primátorův náměstek Štůla, za vládu i ministerstvo školství a národní osvěty Zdeněk Wirth, za Československou národní demokracii, jíž byl Jirásek věrným členem, hovořil Viktor Dyk. Nechyběly ani proslovy zástupců Univerzity Karlovy (Miloslav Hýsek), Československé obce sokolské a dalších organizací. Poté hronovští ochotníci sejmuli Jiráskovu urnu z katafalku, vynesli ji z divadla a předali legionářům. Průvod s ostatky Aloise Jiráska se vydal na jeho poslední cestu Hronovem.

Než dorazil k hronovskému hřbitovu, udělal průvod dvě krátké zastávky, a to u domku Jiráskových rodičů a u rodného domku samotného spisovatele: „…minutová zastávka. Nic víc, jen zastávka. Tichá a v tichu. A každý jí rozuměl. Odtud vyšel, tu kolem se vrací! Začátek a konec! A zase to šlo dál, vzhůru ke kostelu, a zase tiše a v tichu. Ani umíráček nezazněl! Nic! Jen to ticho…“ Téměř ve středu hronovského hřbitova čekal na průvod otevřený hrob, v němž už tři roky odpočívala Jiráskova manželka Marie. Smuteční hosté se rozmístili v jeho okolí. Obřad byl opět zahájen zpěvem, když Foerstrův sbor zapěl skladbu Polní cestou. Zazněly dva poslední projevy. Se zesnulým literátem se rozloučil plukovník Závada, zástupce Jiráskova 30. pěšího pluku, a Jiráskův osobní přítel, spisovatel Jaroslav Kvapil. Urna byla uvolněna z nosítek, převzal ji Jiráskův syn Jaromír a příbuzní onu schránku naposledy pohladili. Za zvuků státní hymny ji Jaromír uložil do otevřené žulové schránky vybudované v těle hrobu. Zástupce hronovských ochotníků schránku uzamkl a velitel Jiráskova pluku, plukovník Salzman, odevzdal klíček Jiráskovu synovi. Hudba dozněla a smuteční hosté se pomalu začali rozcházet domů: „Opuštěn zůstal hronovský hřbitov a na něm téměř v samém středu, v poblíží kamenného kříže, hrob, na kterém navršena vysoká mohyla věnců a kytic. Opuštěna zůstala i pod těmi květy v žulové schránce stojící urna, skrývající v sobě to, co Hronov dal kdy nejdražšího národu, urna s popelem Mistra Aloise Jiráska.“