Povídky Bohumila Hrabala ze sbírek Jarmilka, Perlička na dně či Automat svět

Bohumil Hrabal: Fádní stanice, Setkání

Bohumil Hrabal znal železnici z vlastní zkušenosti: do služeb státních drah vstoupil roku 1942, postupně podbíjel kolejnice, byl v kanceláři návěštního mistra, pak telegrafistou a potom až do roku 1946 výpravčím v Kostomlatech u Nymburka. Poslechněte si dvě povídky na téma železnice, železničáři a setkání ve vlaku z knihy Jarmilka. 

Večerní kurs

Povídka ze souboru Perlička na dně má silné autobiografické prvky. Na pozadí hodiny jízdy na motocyklu v autoškole se rozvíjí dialog instruktora a žáka, kterého učitel jízdy Fořtík oslovuje „Hrabal“. Žák vypráví příhody, které jeho rodina zažila s automobily a dvojice přitom křižuje Prahou padesátých let.

Emánek

Prostí lidé, na první pohled nijak zajímaví, vyprávějí své zážitky, přehánějí, improvizují, baví se vymýšlením a vzpomínáním, prostě „pábí“. Takový je i hrdina naší povídky – Emánek. Hovorovým jazykem se spoustou slangových výrazů zachycuje Hrabal život z často „odvrácené strany“ a v lidech z takzvaného společenského dna nachází onu pověstnou perličku na dně a proniká tak k pravému, i když v hrubé skořápce ukrytému jádru lidí.

Perličky Bohumila Hrabala

„Hrabal je jedinečný. Tím, jak psal, i tím, o čem psal. Byl fascinován tajemstvím a skrytou krásou nehezkých míst, všedních věcí a malých lidských osudů. Přes svůj psací stroj horečně hledal způsob, jak přenést své okouzlení na nás. Podroboval při tom češtinu zatěžkávacím zkouškám, zda je tohoto přenosu schopna. Jsem přesvědčen, že ji prověřil dokonale, a nezávidím překladatelům do jiných jazyků jejich těžký úkol. Povídka je dobrý literární útvar. Svou krátkostí nutí autora k hutnosti. Slovo v povídce jako by mělo větší specifickou váhu než v románu. Byl bych rád, kdybyste si na Hrabalových slovech pochutnali stejně jako herci, kteří je pronášejí.“ (Zdeněk Svěrák)

Polomy v lese

Povídka je zařazena v autorově sbírce Slavnosti sněženek, v níž vystupují postavy a události z Kerska a okolí, kde spisovatel měl chatu, kde psal a žil se svými legendárními kočkami, navštěvován přáteli. V povídce je neustále vyrušován návštěvami a sousedy, kteří ho ruší v psaní. Spisovatel si představuje polomy nad svojí chatou, kterých by se návštěvy bály a nechodily k němu. Text patří v Hrabalově díle k těm, jimiž tematizuje své psaní optikou sebeironie a rozdvojeného pocitu spisovatele, který vyhledává společnost lidí jako inspiraci a současně se jí obává. 

Pábitelé

Hrabal vždy dokázal vyhmátnout to dobře známé lidství, a zároveň stvořit nezapomenutelné figurky. Začal jim říkat Pábitelé a tento výraz se udržel natolik, že ho dnes najdeme třeba i v internetovém Slovníku cizích slov. Stejně pojmenoval i povídku, ve které popsal řádku roztodivných postaviček, z nich některé dokážou přežít pády hlavou na beton i srp zaseknutý v lebce.