Povídky ve formátu šest krát devět. Poslechněte si rozhovor s Blankou Kostřicovou

2. srpen 2019

Prozaická sbírka s názvem Formát šest krát devět je šestou beletristickou knihou Blanky Kostřicové. V Zelném rynku zazní tři povídky v autorském čtení a rozhovor.

Kromě pěti prozaických knih (Ledovcová turistika, 2007, Třebovské povídky, 2007, Lyžařské povídky, 2009, Dole a nahoře, 2010, Kronika, 2012) vydala spisovatelka a literární vědkyně Blanka Kostřicová dvě odborné publikace: Románový cyklus Jiřího Kratochvila (2008) a Sestupy a naděje Jana Balabána (2013). Její nejnovější knížku Formát šestkrát devět vydalo nakladatelství Dauphin. Název sbírky souvisí s dávným nálezem dvou předválečných měchových fotoaparátů Balda a Kodak a filmy šest krát devět, které se autorka – vlastně hrdinka jedné z povídek, třináctiletá Pavla – tehdy pokoušela vytvářet. Vzpomínka na to v ní později vyvolá touhu „udělat z toho světa výřez, který by se vešel do formátu šest krát devět“. A tak chodí po světě a hledá vhodné záběry…

Blanka Kostřicová se narodila v roce 1961. Po maturitě na železniční průmyslovce v České Třebové vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor čeština-angličtina. Později tam absolvovala i postgraduální studium české literatury. Pracovala v Ústavu pro jazyk český ČSAV v Praze, poté jako středoškolská učitelka v České Třebové. Nyní je na volné noze.

Blanka Kostřicová (vpravo) a Alena Blažejovská

S novou knížkou, obsahující 21 krátkých povídek, se redaktorka Alena Blažejovská rozjela do České Třebové za autorkou, aby s ní natočila rozhovor a nakonec i tři povídky v autorském čtení. Vedle titulní prózy Šest krát devět tak v magazínu Zelný rynk zazní volně navazující povídky Soumrak a Štafle.

Vše se natáčelo u jednoduchého kuchyňského stolu v prvním patře rodinného domu na Masarykově ulici v České Třebové, ve čtvrti zvané Farářství. „Dům postavili moje prababička a pradědeček v roce 1926, protože se chtěli dostat z okrajové části blíže do centra,“ vypráví Blanka Kostřicová. Rodina měla k domu silný citový vztah. „Celá rodová historie je tu silně cítit, všechny příběhy prvorepublikové, válečné i poválečné,“ poznamenává spisovatelka. „Všechny čtyři generace tu žily šťastně navzdory všem vnějším okolnostem.“

Blanka Kostřicová ve svém domě v České Třebové

„V naší rodině se vždycky hodně vyprávělo a já to všechno znám velice detailně z těch rodových historií a historek,“ vysvětluje autorka. Atmosféru domu zná od šedesátých let už i z autopsie. „Myslím si, že tu zůstalo zachováno všechno důležité, především rodinná soudržnost a historický aspekt toho domu.“ Pokud jde o vnitřní vybavení, i to je zčásti původní. Kuchyňský stůl, u kterého se natáčelo, byl majetkem prastrýce, kterého později zavraždili nacisté. „Kredenc patří k tomu stolu, jarmárka je po mé babičce,“ doplňuje spisovatelka. „Dbám o to, aby tu zůstalo co nejvíc původního. Zůstala tu původní špaletová okna s původním kováním, kazetové dveře… Vlastně i fasáda je pořád původní.“

Blanka Kostřicová se přiznává: „Moje maminka vždycky říkala: barák není muzeum, a snažila se zlikvidovat nějaké věci z půdy a podobně. Já tíhnu naopak právě k tomu muzeu. Každý kousek ve vitríně kredence i sekretáře má svoji historii a dá se o něm vyprávět.“

O lpění však podle autorky nejde. „To se k tomu vztahu, který k těm věcem mám, absolutně nehodí,“ ohrazuje se. „Samozřejmě, že to souvisí především s lidmi. I když i ty věci samy jsou pro mne nádherné, mají svoji estetickou hodnotu: malované hrníčky, vázy a podobně, ale týká se to i mosazných klik a kazetových dveří. Když s nimi člověk zachází, tak má hrabalovský hmatový prožitek.“

Povídková sbírka Formát šest krát devět je – podobně jako ostatní knihy Blanky Kostřicové – ohledáváním ztrát a nálezů. Co se vlastně ztrácí, co mizí spolu se starou knihovnou, dřevěnými okny? „Jde i o ty věci, ale odcházejí s tím i mnohem podstatnější prvky. Ztrácí se tím mnoho citlivosti, krásy, kdo ví, jestli ne i dobra a pravdy,“ zamýšlí se Kostřicová. „Ztrácí se možnost prožívat historii i vlastními smysly. Mít ji na očích a sžívat se s ní i tímto způsobem. Ztrácí se rodové pojetí a rodová i rodinná soudržnost. To s sebou nese ta moderní doba, jíž je asi dobré nepodléhat.“

Čtenáři se s autorkou mohou osobně setkat 1. září při jejím čtení v Městském muzeu v České Třebové. Bude to zároveň derniéra výstavy Nástup! 100 let skautingu v České Třebové. Pro zájemce bude následovat komentovaná prohlídka s kurátorem výstavy Vojtěchem Johnem.

Ke vztahu rodiny Kostřicových ke skautingu spisovatelka dodává: „Oba mí rodiče byli pováleční skauti až do Února, v tom poválečném období. Já jsem byla Světluška rovněž ve velmi krátkém období, v letech 1968 – 1970. Po zákazu skautu jsem byla velmi zdrcená, ale v 90. letech už jsem se ke skautu nevrátila.“ Na výstavě bude Blanka Kostřicová číst právě texty dotýkající se skautingu, a to z knih Třebovské povídky a Třebovský zápisník.

Spustit audio