Před 70 lety československá vláda přijala podmínky Mnichovské dohody

30. září 2008
Pod kůži

Před 70 lety - 30. září 1938 - československá vláda přijala podmínky Mnichovské dohody, kterou v noci v Mnichově podepsali představitelé čtyř evropských mocnosti, včetně spojenecké Británie a Francie. Bezprostředním následkem Mnichova bylo nucené postoupení Sudet Německu a dalších československých území Polsku a Maďarsku. Mnichov byl jen dalším krokem k druhé světové válce. Dalo se jí snad zabránit, kdyby se Československo mnichovskému diktátu vzepřelo? To byla také otázka pro Jaromíra Soukupa z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Dnes je tomu přesně 70 let, co československá vláda přijala mnichovský diktát. Co osudovému 30. září předcházelo a jak tehdejší politici svůj postoj zdůvodňovali?

Československá vláda už kapitulovala týden před tím, když nejprve odmítla, ale na nátlak britského a francouzského velvyslance nakonec souhlasila s návrhem obou západních mocností, aby Československo postoupilo Německu pohraniční oblasti s více než 50 procenty německého obyvatelstva. Zpráva vyvolala vlnu demonstrací v českých městech. "Já jsem tam byl. To mi bylo 15 let. Měl jsem tatínka odvedeného, poněvadž ještě v noci lidi chodili dobrovolně ke svým plukům. Tatínek také v noci okamžitě narukoval. Už byl v poli," vzpomíná na shromáždění čtvrt milionu Pražanů před Národním shromážděním režisér Antonín Kachlík.

Zmobilizovaní českoslovenští vojáci byli připraveni republiku bránit. 25. září vláda generála Syrového odmítla další Hitlerovy požadavky, ale ten oznámil, že jestliže nebudou splněno do 28. září, německá vojska vpadnou do Čech. Britský ministerský předseda Chamberlain prohlásil, že jeho země není povinna za všech okolností přijít Československu na pomoc. V noci na 30. září pak Chamberlain, Daladier, Mussolini a Hitler osud Československa zpečetili.

Německo jásalo, když Chamberlain a Daladier odlétali z mnichovského letiště. Mnichovská dohoda znamenala nucené postoupení Sudet Německu a dalších československých území Polsku a Maďarsku. Republika přišla o třicet procent území a třetinu obyvatelstva. "Zůstali jsme sami. Strašlivá převaha vojenská, hospodářská a finanční nás nutí, abychom svolili k okleštění svého státu," hlásil v té době Československý rozhlas. Vláda prezidenta Beneše Mnichovskou dohodu 30. září 1938 přijala. "Prožívám nejtěžší chvíli svého života, neboť plním svůj nejbolestnější úkol, nad který lehčí by bylo zemřít. A přece právě proto, že jsem bojoval a že vím, za jakých předpokladů se vyhrává válka, musím vám říci otevřeně, že moc, která se postavila v těchto chvílích proti nám, nás nutí uvědomiti si její přesilu a jednati podle toho," promluvil ministerský předseda generál Jan Syrový.

Prezident ho jmenoval předsedou vlády 22. září. Vojáci i běžní občané přitom věřili, že hrdina od Zvorova pohraničí bez boje nevydá. "Bylo patrno, že by z toho vznikla evropská a světová katastrofa. Víte, že za těchto okolností sešly se čtyři velmoci, dohodly se mezi sebou o obětech, jež od nás žádaly ve prospěch světového míru a že jsme byli nuceni je přijmout," vyjádřil se k osudovému 30. září 1938 prezident Edvard Beneš, když se 5. října vzdal svého úřadu. To už nad městy v českém pohraničí vlály vlajky s hákovým křížem.

Z jiného úhlu pohledu: Měli jsme bojovat

Pořad Pod kůži věnujeme událostem před 70 lety. 30. září československá vláda přijala podmínky mnichovské dohody, kterou v noci podepsaly čtyři evropské mocnosti - Německo, Itálie, Francie a Británie. Vojáci připravení v pohraničních opevněních museli složit zbraně bez boje. Právě pohraniční pevnosti se staly symbolem odhodlání bránit republiku stůj co stůj.

Členové Klubu vojenské historie 19. hraničářský pluk předvádějí zásobování dělostřelecké tvrze Hůrka na Králicku municí. Ke vchodu přijelo nákladní auto s vojáky, ti otevřeli korbu a do připraveného vozíku překládají bedničky s municí. Vozík pak po kolejnicích zatlačí do tvrze. Jak často si oblékáte uniformu z 30. let minulého století, uniformu československého vojáka? "Většinou to bývá tak pět víkendů za rok," uvedl jeden z členů klubu.

Co vás na té době přitahuj? "To vzepětí, které naši dědové udělali k tomu, aby byli schopni se bránit proti té německé vlně, která se na nás chystala valit," doplnil člen klubu vojenské historie. Pořád se diskutuje o tom, jestli se mělo Československo bránit, nebo ne. "Určitě jsme se bránit měli, v každém případě. Naše odhodlání bylo veliké, takže jsme to měli v každém případě zkusit, protože kdyby nebylo roku 1938, určitě by nebylo ani roku 1948," dodal.

Československé pohraniční opevnění - současný stav MO-S 19 Alej

Díváme se na šikmý výtah. Je to taková pozemní lanovka, jeden vozík sjíždí dolů, druhý vyjíždí nahoru. "Sloužilo to k tomu, aby to vojákům usnadnilo práci, aby bylo možné vozík, který byl naložený materiálem, dopravit dolů do podzemí. Takto se vytahoval a spouštěl materiál a zásoby," přiblížil funkčnost další z armádních nadšenců.

Procházíme dlouhou úzkou chodbou mezi kolejnicemi, po kterých měly vozíky přepravovat munici a další vojenský materiál. Nad hlavou zase máme potrubí, které mělo přivádět bojujícím vojákům čistý vzduch. "Jsem tady poprvé," uvedla návštěvnice pevnosti, která si myslí, že je dobře, že tyto pevnosti nedostali šanci k bojům. "Mohly odolat, ale ni by to obešli někudy jinudy. Kdyby se bojovalo, tak by to bylo několik měsíců, několik týdnů. To nikdo neví. Ušetřili tím spoustu lidských životů, když to udělali tak, jak to udělali," míní další z návštěvníků tvrze. "Je to úžasné dílo našich tátů a dědů," myslí si další, který si domnívá, že by opevnění nějakou dobu vydrželo nápor německé armády. "Jako kluk jsem si vždycky myslel, že se mělo bojovat," dodal.

Martin Raboň ze Společnosti přátel československého opevnění zavřel pancéřovaná vrata, tedy vstup do pevnosti. "23. září bylo nadšení na vrcholu. Ještě pár dní vydrželo, když mobilizace probíhala. 30. září byl konec. Mobilizovaná plně na válku připravená armáda dostala vlastně nejtěžší rozkaz, který může armáda dostat. To znamená odevzdejte zbraně a opusťte opevnění, běžte domů," popsal situaci před 70 lety. "Ty pevnosti měly dostat šanci, i když byly nedokončené, i když některé nebyly vyzbrojené, i když se to ti vojáci teprve učili. Stejné nedostatky měl nepřítel. To znamená, že pevnosti by obraně každopádně pomohly. Rozhodně jsou dodneška symbolem toho odhodlání, protože lidé už nejsou, zbraně už nejsou, maximálně pár kousků v muzeích, ale ty pevnosti tady budou navždycky," dodal Martin Raboň.

Odborník: Je to velký mýtus

V pořadu Pod kůži jsme si z archivních záznamů poslechli československé politiky, kteří před 70 lety rozhodli o tom, že se republika podvolí mnichovskému diktátu. Slyšeli jsme i názory současníků, z nichž někteří jsou stále přesvědčeni, že se tehdy Československo mělo Hitlerovi bránit.

Otázku, zda se mělo v roce 1938 Československo bránit, považuje Jaromír Soukup z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy za svůdnou, ale prakticky nezodpověditelnou. "Když to budeme brát rozumem, tak ten nám říká spíše ne. Ale zkuste říci Polákům, aby nešli válčit," vysvětlil Jaromír Soukup považuje za jeden velký mýtus to, že v té době byli českoslovenští vojáci výborně vyzbrojeni, kteří se navíc mohli opřít o pohraniční opevnění. Výzbroj naší armády totiž byla standardní, naopak výzbroj wehrmachtu byla daleko lepší. Navíc opevnění nebylo dokončené. "Podívejte se na jižní hranici. A když si vezmete, že v roce 1938 došlo k anšlusu nebo připojení Rakouska k německé říši, tak ta jižní hranice byla nechráněna. A jsou tam další aspekty. Nespolehlivost malodohodových spojenců, vedli bychom zřejmě osamocenou válku s Německem, takže všechny tyto aspekty tam hráli jistou roli," doplnil.

Mluví se o tom, že Francie a Británie Československo zradily. V této souvislosti ale Jaromír Soukup upozorňuje, že každý stát má především své vlastní zájmy. Velká Británie v té době neměla s Československem žádnou spojeneckou smlouvu a Velká Británie se od konce první světové války netajila tím, že střední Evropa stojí mimo jakýkoliv její zájem. "Co se týče Francie, tak s Francií jsme sice měli spojeneckou smlouvu, ale Francie hraje tu roli hegemona zhruba do poloviny 20. let 20. století. Poté je spíše ve vleku Londýna, takže se především rozhoduje v Londýně," vysvětlil tehdejší události Jaromír Soukup.

Za jeden velký mýtus považuje i Mnichovskou dohodu. "Dokonce jsem se setkal i s tím, že když Chamberlain přiletěl zpět do Velké Británie, tak mával Mnichovskou dohodou a říkal, že je to mír pro naši dobu. Ale to není pravda. On především 30. září 1938 podepsal s Hitlerem britsko-německou deklaraci, kde se oba státy shodly, že budou metodou konzultací odstraní případné neshody a přispějí k zajištění míru v Evropě. Takže ne Mnichovská dohoda, ale spíše tato deklarace pak ukázala Britům, že je nějaká cesta ven z tohoto patu a že zřejmě válka nebude," doplnil Jaromír Soukup.

Nicméně po schůzce Chamberleina s Hitlerem zavládl v britské vládě rozkol. Proti Chamberleinovu kroku se postavilo osm ministrů tehdejší britské vlády, ale díky Chamberleinovi smířlivý postoj nakonec zvítězil. "To je také jeden mýtus, že všichni v Británii byli proněmečtí, ale není to pravda," přiblížil Jaromír Soukup. Nepočítaly také Francie a Británie s tím, že se nacisté vrhnou směrem na východ, proti bolševickému Sovětskému svazu, což jim mohlo zřejmě vyhovovat? "Myslím si, že v tehdejší době o tom ještě nemůžeme mluvit, že by tehdy politici takto smýšleli," uvedl odborník na tehdejší situaci.

Odpovědi se zřejmě nedobereme ani v případě, jestli by Francie a Británie nechaly Hitlerovi Československo napospas, pokud by se postavilo na odpor. "Navozuje to další otázky. Začal by opravdu německý útok? Kdyby začal, padl by francouzský kabinet? Jaký by byl ten nový? A pokud by ten nový přišel Československu na pomoc, přišla by na pomoc Francii Velká Británie? To jsou otázky, na které neznáme odpověď. A podle těchto kroků, které by se děly, by se teprve činila ta konkrétní politika nebo politické kroky," vysvětlil Jaromír Soukup.

Přesto je nutné si podle něho Mnichovskou dohodu stále připomínat, protože se jedná o jeden z nejvýznamnějších mezníků československých, respektive českých moderních dějin. "Kvůli ní jsme ztratili své území, takže si ji musíme určitě připomínat," dodal Jaromír Soukup.

autoři: jas , vij , lvb
Spustit audio

Více z pořadu